Přestáváme mluvit česky. A skoro si toho nevšímáme!

Když čteš česky, ale myslíš anglicky – nedávno jsem seděla nad textem, kde autorka psala o tom, jak prochází nějakým osobním journey a pracuje na svém mindset, aby dosáhla self-care a lepší performance ve svém životě…

… to je česky? Nebo ne? Bylo. Formálně. Ale jazyk, ve kterém to bylo napsané, byl úplně někde jinde.

A přesně v tom okamžiku mi cosi cvaklo.

Nejde o slova. Jde o něco mnohem hlubšího – o to, kdo nám dneska určuje, jak přemýšlíme. A jestli si to vůbec uvědomujeme.

---

Pamatuješ, jak se říkalo, že za Habsburků jsme mluvili česky jen doma, v kuchyni, mezi svými? Že jazyk moci a vzdělání byl jiný – němčina, latinka, cokoli jen ne tahle „obyčejná“ mluva lidí? Přesně tohle nás učili jako příklad útlaku. Jako něco, proti čemu se naši předci museli vědomě bránit. A bránili – celé národní obrození bylo v jádru o tom, vzít si zpátky svůj jazyk, protože jazyk je myšlení. A myšlení je svoboda.

Dnes to není němčina. Dnes to je English – a přichází s úsměvem, s leskem úspěchu, s přátelskou tváří technologií a globálního světa. Nikdo nás nenutí. To je ten háček. Sami po tom toužíme. Sami si říkáme, že je to moderní, praktické, efektivní. A přitom se děje přesně to samé, co tenkrát – jen bez viditelného násilí. A právě proto je to možná silnější.

---

Lingvisté tomu říkají lingvistická relativita – trochu suché akademické slovíčko pro velmi konkrétní věc. Jazyk, ve kterém přemýšlíš, tvaruje to, jak vidíš svět. Nejde o to, zda umíš anglicky. Jde o to, co se děje, když začneš nahrazovat svůj vlastní myšlenkový svět cizím rámcem. Když místo péče o sebe řekneš self-care, nepřebereš jen slovo. Přebereš celý kulturní balíček – co to péče o sebe znamená, jak by měla vypadat, co je její součástí. A ten balíček někdo sbalil za tebe. Jinde. S jiným pozadím, jinými hodnotami, jinou historií.

Nechci tím říct, že angličtina je špatná. To by bylo hloupé a upřímně i pokrytecké – sama ji používám, sama v ní čtu, sama ji potřebuji. Ale je rozdíl mezi tím, používat jazyk jako nástroj, a tím, myslet v jeho kategoriích jako v jediných možných.

---

A tady přichází to, co mě fakt štve. Ne slova jako meeting or online – to je prostě realita, a bít se za to na prsa by bylo směšné. Co mě štve je tohle: že čeština začíná být vnímána jako jazyk obyčejnosti. Jako něco trochu zastaralého, trochu venkovského, trochu nedostatečného. Jako by říct věc česky znamenalo být méně chytrý, méně moderní, méně úspěšný.

Protože my, ženy, které pamatujeme víc epoch, víme, jak tahle hra funguje. Viděly jsme to na vlastní kůži – jak se nenápadně mění jazyk, a s ním se mění i to, co je „správné“, co je „normální“, co je „moderní“. Nejdřív se změní slova. Pak se změní hodnoty. A pak si jednoho dne uvědomíš, že přemýšlíš v kategoriích, které jsi si sama nezvolila.

---

Přitom česky se dá vyjádřit úplně všechno. A krásně. Čeština je neskutečně bohatý, vrstevnatý jazyk, plný jemností, humoru, ironie a přesnosti, která angličtině místy chybí. Jenže tahle bohatost se ztrácí, když ji přestaneme používat. Slova, která nikdo nepoužívá, se nevytrácejí pomalu – mizí tiše, bez rozloučení.

Já si vzpomínám, jak moje babička uměla popsat věc jednou větou tak, že člověk hned věděl, jak to cítí, jak to vypadá, jak to voní. Žádný mindset, žádný journey. Prostě živý, přesný, skutečný jazyk. A já si říkám – kde to je dnes? Kdo to předá dál?

---

Nechci být ta, co zatíná pěst a volá po očistě jazyka. To by bylo patetické a navíc zbytečné. Ale chci být ta, co se zeptá nahlas: všímáš si? Vnímáš, co se děje? Ne proto, abys teď vyhlásila válku anglicismům – to fakt ne. Ale proto, aby to nebyla tichá změna bez tvého vědomí. Bez tvého rozhodnutí.

Protože největší změny nikdy nepřicházejí násilím. Přicházejí komfortem. Přicházejí módou. Přicházejí s pocitem, že přeci jenom chceme patřit – k těm modernějším, úspěšnějším, globálnějším.

---

Neztrácíme jazyk. Ztrácíme jistotu, že náš jazyk stačí. A to je, myslím, ta nejdůležitější věta celého tohoto povídání. Protože jazyk, ve kterém přemýšlíme, rozhodujeme, milujeme a hádáme se – ten není jen nástroj komunikace. Je to domov. A domov by si člověk měl chránit vědomě. Ne ze strachu. Z úcty k sobě.

Jazyk není jen soubor slov. Je to paměť, zkušenost i způsob, jak chápeme sami sebe. Jak připomínal Josef Jungmann:

A právě v tom je jeho síla i zranitelnost.

Nejde o to bránit se každému cizímu slovu. To by bylo naivní. Jde o něco hlubšího — neztratit jistotu, že náš vlastní jazyk stačí. Že v něm dokážeme pojmenovat svět, hodnoty i vlastní život bez potřeby opory zvenčí.

Protože jakmile jazyk oslabí, oslabí i to, co stojí za ním. Jak varoval František Palacký:

A možná nejpřesněji to vystihl Ludwig Wittgenstein:

Monologue: Dialogue with the best person in the room!