Ostara, nebo proč mě každé jaro přepadne NEKLID ?

Někdy se mi zdá, že jsem jediná, kdo to cítí. Ten podivný pocit kolem 20. března – jako by mě někdo pohledem prošil zevnitř a zeptal se: a cos za ten rok udělala?

Jde o něco mnohem staršího – o ten prastarý rytmus, na který naše těla nezapomněla, i když na něj naše hlavy dávno rezignovaly. Den, kdy jsou světlo a tma v dokonalé rovnováze – a pak světlo začne přebírat vládu. Zní to bájeslovně, skoro pohádkově, viď? A přece – přesně tohle se děje. Astronomicky, biologicky, psychologicky. Není to mystika pro naivky. Je to fyzika vesmíru a fyziologie lidského těla v jednom.

Proč zrovna my to cítíme víc?

Hele, po padesátce se věci mění. A nemyslím jen ta kolena nebo to, že po druhém víně usínáme před zprávami. Mění se citlivost – k ročním dobám, k energii, k těm drobným přechodům, kterým jsme dřív nevěnovaly pozornost. Najednou cítíme, kdy se otočí rok. Cítíme únavu konce února jako fyzickou bolest. A pak přijde ten první den, kdy slunce zahřeje zápěstí – a je to skoro jako fyzický výkřik radosti.

Starým kulturám to bylo jasné. Keltové to slavili jako „Alban Eilir“ – Světlo Země. Germáni uctívali bohyni Eostre, jejíž jméno přežilo v anglickém „Easter“. Perský Nowruz, hinduistické Holi, japonský Shunbun no Hi – po celé planetě, ve všech kulturách, lidi cítili to samé: tady. Teď. Něco se obrací. Vzdávali hold ne proto, že věřili pohádkám – ale proto, že měli dost moudrosti zastavit se a všimnout si.

My jsme někde tu moudrost ztratily. Nebo spíš – nechaly ji někde pod vrstvami diářů, pracovních porad a nudných povinností.

Vejce, zajíci a to, co nám ukradli

Víte, co mě trochu štve? Že jsme si nechaly ukrást symboly. Vejce na Velikonoce, zajíček s čokoládou – samozřejmě, hezké, děti to milují. Ale původně? Vejce bylo symbol nového života, potenciálu, toho, co se teprve rodí. Malovalo se červenou – barvou krve, života, síly – a posvátnou symbolikou. Zajíc byl posvátné zvíře bohyně jara, prý ten, kdo přináší ranní světlo zpátky na oblohu. Poetické, ne?

A pak je tu ta tradice vynášení Morany – zimy ze vsi. Ze slámy vyrobená ženská postava, procesí, křik, zpěv – a hodí se to do řeky. Pryč se zimou. Pryč s tím, co bylo těžké. Symbolicky, samozřejmě. Ale jak strašně osvobozující to asi bylo – fyzicky, tělem, hlasem – dát zimu pryč. Zavřít za ní dveře. My si dáme nanuk a jdeme dál.

Rovnováha, o které se nemluví

Ostara není jenom o příchodu jara a o tom, že se konečně nebudete muset vrstvit jako zelí. Je o rovnováze – a to je téma, které nás po padesátce bolí víc než předtím. Rovnováha mezi tím, co dávám, a tím, co dostávám. Mezi tím, co chci, a tím, co od sebe ostatní chtějí. Mezi tím, kdo jsem byla, a tím, kdo se právě stávám.

V den rovnodennosti jsou den a noc přesně stejně dlouhé. Jenže jen na jeden okamžik. Pak se to pohne. Světlo začne přibývat. A tohle mě vždycky trochu vzrušuje – ta křehkost toho momentu. Rovnováha není stav, do kterého se dojde a pak se v něm žije. Je to bod obratu. Místo, ze kterého se vykračuje.

Co s tím, prakticky – protože nejsme na semináři

Dobře, a teď bez přehánění. Nepotřebujete krb ani bílou řízu. Co budete potřebovat, to máte – paměť těla, trochu ticha a ochotu se zastavit.

Zkuste tohle: vezměte si vejce – normální slepičí vejce – a napište na něj jednu věc, kterou chcete letos začít. Ne co musíte, ne co by se slušelo. Co chcete. A zakopejte ho do zahradní hlíny, nebo ho dejte do misky se zeminou na okno. Primitivní? Možná. Ale fungovalo to tisíce let, a náš mozek ta gesta pořád čte. Záměr stvrzený akcí je rituál – ať ho nazvete jakkoli.

Nebo si napusťte koupel s levandulí a rozmarýnem – a ne jako relax po těžkém dni. Vědomě. Se záměrem. Pustit něco z minulého roku, co dál táhnete zbytečně. Bolest, křivdu, roli, která vám přestala pasovat. Voda vyčistí. To není magie, to je chemie a psychologie v jednom… moje oblíbené❣

A pak – jděte ven. Do parku, na zahradu, klidně jen na balkón. Najděte klidné místo, položte na zem kousek chleba nebo hrst semen jako „obětinu“ – a chvíli poslouchejte. Zvuky. Světlo. Co se ozývá ve vás, když ztišíte ten vnitřní chat, co nikdy nemlčí.

Semínka záměrů – to starý lidé věděli

Ostara je čas záměrů. Ne novoročních předsevzetí, která zapomenete do konce ledna. Záměrů zasazených do konkrétní hlíny, v konkrétní den, s konkrétním vědomím, že tohle je ta polovina roku, kdy energie roste. Stará moudrost říkala: co zaseješ na jaře, na podzim sklidíš. Symbolicky to platí dokonale. Co v sobě teď zalijete pozorností, to do podzimu poroste.

Projekt, který oddalujete. Vztah, do kterého chcete víc investovat. Zdraví, na které jste rezignovaly v únoru. Jaro je moment milosti – nový začátek pro ty, kdo si ho vezmou.

A nakonec – protože se to hodí říct

Nás – ženy po padesátce – nikdo moc nevede k tomu, abychom se zastavily a slavily. Slavily přechody, roční doby, změny v sobě. Spíš nás vedou k tomu, abychom zvládaly, optimalizovaly a nezpomalovaly. Ale my víme, že to nestačí. Věděly to naše prababičky, které vynášely Moranu. Věděly to ženy, které první zasely semena. Věděly to všechny, co tančily kolem ohně v den rovnodennosti – a věděly, proč to dělají.

Tak si to tenhle rok zkuste vzít zpět. Kousek toho znání. Kousek té oslavy. Není potřeba nic velkého – stačí se zastavit, vydechnout, a říct si: je jaro. Světlo přibývá. A já s ním.

Jaro je tu! Vykvetěte s ním: DIY dekorace, detox a tajné rituály našich babiček!