Samomluva: Dialog s nejlepším člověkem v místnosti!
Přiznejme si to na rovinu – mluvit sama se sebou je pořád tak trochu společenské tabu.
Samomluva …
Když nás u toho někdo načapá v kuchyni nebo v autě, okamžitě nasadíme ten provinilý výraz, jako bychom zrovna vykrádaly ledničku o půlnoci. Jenže, upřímně, je to neuvěřitelný paradox. Zatímco nás společnost učí, že mluvení k sobě je první příznak toho, že nám „straší ve věži“, psychologové v tom mají jasno už od sedmdesátek: je to známka vysoké inteligence a skvělý nástroj, jak si udržet zdravý rozum.
Všimla jsem si toho u sebe mnohokrát. Ten vnitřní chaos, kdy se v hlavě mele nákupní seznam, starosti o děti a nedořešené pracovní věci, najednou dostane řád, jakmile to vypustím z pusy. Myšlenky jsou jako pára – neuchopitelné a rozptýlené. Ale slova? Slova mají váhu. Jakmile to řeknu nahlas, musím ty myšlenky seřadit za sebe. Je to vlastně takový mentální úklid v přímém přenosu.

Psychologové a jejich tabulky versus naše realita!
Osobně mám celkově problém s doktory a jejich tabulkami! Ale o tom snad jindy;)
Odborníci jako Aaron Beck nebo Thomas Brinthaupt na to mají dotazníky a kategorie. Zjistili třeba, že introverti nebo jedináčci mluví sami se sebou častěji. No a co jako? Důležité je, co to dělá pro nás teď a tady. Samomluva totiž funguje jako dokonalý bzučák soustředění. Když si nahlas zopakuju: „Teď musím vyřídit tyhle tři faktury a pak jdu cvičit,“ aktivuju víc smyslů a ten úkol prostě nezazdím.
A pak je tu ta fascinující věc s oslovováním. Zjistila jsem, že když se kritizuju – což my ženy 50+ umíme dokonale, že? – tak si tykám. „To jsi zase podělala, Danielo.“ Ale když se potřebuju vyhecovat k výkonu, nebo se uklidnit před těžkým rozhovorem, mluvím o sobě jako o „ní nebo k ní – jako měla by ses uklidnit !“ nebo používám své jméno v třetí osobě. Tenhle odstup je k nezaplacení. Člověk na sebe najednou kouká zvenčí, s nadhledem, bez té zbytečné emoční omáčky, která nás občas paralyzuje.
Je to intimní věc, ne diagnóza..
Fakt mě štve ta představa, že mluvit k sobě je známka osamělosti nebo slabosti. Je to přesně naopak. Je to projev síly. Je to schopnost vést dialog s různými dimenzemi své osobnosti. Někdy jsem k sobě jako přísná učitelka, jindy jako nejlepší kamarádka, co mě podrží, když mi zrovna není do skoku. A jo pohádám se se sebou, vynadám si a taky se pochválím jak jsem skvělá;)
Nahlas formulovaná myšlenka nám taky pomáhá odhalit, co je naše a co nám jen někdo vnutil. Když něco vyslovíte a zní to v uších falešně, víte, že to nejste vy. Že to je jen nějaký cizí hlas, který se vám usadil v hlavě. Samomluva tyhle parazity spolehlivě odhaluje.
Takže, proč se stydět?
Pravdou je, že čtvrtinu bdělého života trávíme vnitřním dialogem. Překlopit ho občas do zvukové podoby je prostě jen efektivní upgrade. Pomáhá to s pamětí, s emocemi a hlavně s tím, abychom se v tom dnešním uřvaném světě vůbec slyšely.
Takže příště, až mě někdo uslyší, jak si pro sebe něco mumlám v oddělení zeleniny, nebudu se tvářit, že si zpívám. Prostě jen vedu poradu s tím nejdůležitějším člověkem ve svém životě. Se sebou. A vám radím to samé.
„Svět už má dost kopií, buď originál.“
„Nikdy nepochybuj o sobě nebo o své hodnotě.“
„Nejmocnější je ten člověk, který ovládl sám sebe.“
„Nejjistější místo, kde naleznete pomocnou ruku, je na konci vašeho ramene“.


