Je jim padesát, ale tipují jim třicet. A co je zvláštní?

Ne, není to botox. Ani zázračný krém za pět tisíc. A už vůbec ne genetická výhra v loterii.

Upřímně? Dlouho jsem si myslela, že za tím musí být něco „speciálního“. Nějaký tajný trik, který nám obyčejným smrtelnicím nikdo neřekl. Jenže pak jsem si začala víc všímat žen kolem sebe. Těch, kterým je padesát – a fakt jim to nikdo nevěří. A víš, co jsem zjistila? Ony nedělají něco navíc. Ony něco systematicky nedělají.

A to je rozdíl.

Hele, ruku na srdce – kolik hodin denně prosedíme? Auto, počítač, gauč. A mezi tím maximálně lednice. Já si to jednou spočítala a nebylo mi z toho dobře! Dneska mám hodinky, které mi hlásí: „Je čas se trochu pohnout.“
Jo, lezou mi na nervy. Zrovna když mám něco rozepsané nebo rozdělané na počítači.
Ale vím, že nejde o pohodlí. Jde o nutnost. O zdraví. O krásu. A jo… i o mládí.

Ženy, které vypadají mladě, nejsou nutně maratonkyně. Ale nejsou ani přikované k židli. Pohyb pro ně není „cvičení od šesti do sedmi“. Je to způsob existence. Projdou se, když telefonují. Protáhnou se, když čekají, až se uvaří voda. Nečekají na pondělí. Prostě se hýbou.

A ono to dává smysl. Dlouhé sezení doslova urychluje buněčné stárnutí. Tělo zatuhne, držení těla se zhorší, obličej ztratí napětí. A pak se divíme, že vypadáme unaveně.

Nejde o dokonalý plán. Jde o to nezakrnět. Protože když tělo stagnuje, stagnuje i výraz v obličeji. A to je vidět víc než vráska.

Tady jsem si musela sáhnout do svědomí. Protože já umím řešit věci. I ty, které nejsou moje. A nejlépe ve tři ráno.

Jenže ženy, které stárnou pomalu, mají jednu zvláštní vlastnost – ony si nepřivlastňují celý svět. Záleží jim na věcech, ano. Jsou informované. Ale nenosí napětí v ramenou jako kabelku.

Chronický stres je zabiják. Doslova. Zpomaluje tvorbu kolagenu, zhoršuje regeneraci, rozjíždí zánět. A obličej? Ten všechno prozradí.

Jednou jsem četla větu, která mě praštila: pokud něco nemůžeš ovlivnit během příštích 24 hodin, nezaslouží si to tvoji mentální energii. Drsné? Možná. Osvobozující? Rozhodně.

Někdy je největší luxus klid.

Tady budu trochu nepříjemná. Protože to víme. Všechny to víme. A stejně si to občas omluvíme.

Ženy, které vypadají mladě, většinou nejí perfektně. Ale vědí, že jídlo je informace pro buňky. To, co dáváš do těla, se za pár týdnů stane tvojí kůží, vlasy, energií.

Konzervanty, umělá barviva, levné tuky – to všechno je materiál, ze kterého si tělo staví nové buňky. A pak se divíme, že vypadáme „unaveně“.

Nejde o dietu. Jde o respekt. K sobě. K tomu, že naše tělo fakt není odpadkový koš moderního průmyslu. A v tomhle sem celkem v pohodě nelákají mě a ani mi nijak nechutnají fastfoody a ráda vařím;)

„Já spím čtyři hodiny a stačí mi to.“ No… nestačí. A tady opět vedu, sem spáč! Mamka říkal, až budeš starší nebudeš spát tolik! OMYL! Pořád naštěstí spím jako batole, lehnu a spím. A pokud nemám povinnosti, zaspím i bombardování !!!

Spánek je nejlevnější anti-aging nástroj na světě. Během něj tělo opravuje poškozené buňky, produkuje růstový hormon, uklízí mozek. A když ho šidíme, je to vidět.

Ženy, které vypadají mladě, si spánek hlídají skoro tvrdohlavě. Ne jako slabost. Ale jako investici. A víš co? Ony ráno fakt září. Ne proto, že mají drahé sérum, ale protože jejich tělo dostalo čas se opravit.

Sedm až devět hodin. Zní to banálně. Ale zkuste to dodržet týden. Uvidíš ten rozdíl.

Tohle mě baví. Protože je to trochu rebelie proti pohodlnému světu.

Studená sprcha. Nový jazyk. Náročný trénink. Nebo jen to, že si dovolíš být začátečník. To všechno je nepohodlné. A právě proto omlazující.

Když tělo i mozek dostávají výzvy, adaptují se. Udržují si pružnost – fyzickou i mentální. A pružnost je mládí.

Všimla jsem si, že ženy, které si dovolují být občas „mimo komfort“, mají jistou jiskru v očích. Neustrnuly. Pořád rostou. A to je strašně přitažlivé.

Tohle je možná největší rozdíl.

Znám ženy, které jsou fyzicky zdravé, cvičí, jí dobře – a přesto vypadají starší, než jsou. A pak si s nimi sedneš… a zjistíš, že mentálně žijí o dvacet let zpátky. V křivdách. V tom, co mělo být jinak.

A to se prostě zapíše do obličeje.

Ženy, které stárnou pomalu, jsou přítomné. Opravdu přítomné. Když mluvíš, poslouchají. Když jedí, vnímají chuť. Neutíkají hlavou do hádky, která už dávno skončila.

Ta přítomnost je vidět. Obličej není sevřený minulostí ani zkroucený obavami z budoucnosti. Stárnou přirozeně. Ne zrychleně kvůli mentálnímu cestování časem.

A víš co je na tom všem nejvíc motivující?

Žádná z těch věcí nestojí tisíce. Nevyžaduje plastiku. Nevyžaduje dokonalost. Jen vědomé rozhodnutí něco přestat dělat.

Možná nezačneme vším. Já taky ne. Ale když si vybereš jednu věc – jen jednu – a opravdu ji změníš, začne se něco dít. Malé změny se sčítají. A najednou ti někdo řekne: „Ty jsi nějak omládla.“

THE CIRCADIAN CODE: The Secret of the Biological Clock