Pátek třináctého, černá kočka a ta rozsypaná sůl

Uznávám, jsem pověrčivá❣ Tak nějak instinktivně. Jako by mi někde hluboko uvnitř cosi šeptalo: opatrně, jen tak pro jistotu.

Jsem chytrá, vzdělaná, zkušená žena. Za těch padesát a pár let jsem viděla leccos. Přežila jsem vztahy, kariéru, krize, celou jednu pandemii. A přesto – přesto! – když mi dneska ráno přeběhla přes cestu černá kočka, na zlomek vteřiny jsem zpomalila a to mám doma dvě černý kočindy. Tak nějak instinktivně. Jako by mi někde hluboko uvnitř cosi šeptalo: opatrně, jen tak pro jistotu.

Víte co – skoro polovina Čechů je na tom stejně. Průzkumy to potvrzují opakovaně: 47, někde uvádějí až 72 procent z nás věří na pověry nebo rituály. A to jsou lidé, kteří by se vám do očí podívali a řekli: já tedy určitě ne. Jenže pak klepe do dřeva. Nebo si dává kapří šupinku do peněženky. Nebo – jako já – zpomalí kvůli kočce, i když přesně ví, že je to nesmysl.

Odkud to vlastně bereme?

Psychologové na to mají odpověď, která mě fascinuje a zároveň trochu konejší. Pověry slýcháme od dětství. Vtékají do nás s babiččiným hlasem, s vůní vánočního kapra, s tím, jak nám máma říkala, ať neroztahujeme deštník v bytě. Nejde o to, jestli jim „věříme“ v tom racionálním, dospělém slova smyslu. Jde o to, že se z nich stala součást nás. Součást té vrstvy, kde sídlí instinkty, emoce a vzpomínky – a tam rozum moc nepomůže.

Stuart Vyse, psycholog, který se pověrami celý život zabývá, to definuje jako „akci v rozporu s vědou.“ Jenže zároveň přiznává, že v moderním světě, kde nemáme všechno pod kontrolou – a kdo z nás to má, ruku na srdce? – se pověry stávají jakýmsi malým ujišťujícím mechanismem. Snižují úzkost. Dávají naději. A to je, holky, docela silný argument.

Ta černá kočka a její temná kariéra

Víte, co mě baví? Že kočky to kdysi neměly vůbec jednoduše. Staří Egypťané je zbožňovali – byly posvátná zvířata, symboly ochrany a síly. Severská tradice je slavila. A pak přišel 13. století a papež Řehoř IX., který měl zjevně s kočkami osobní problém, prohlásil černé kočky za Satanovy sluhy. A bylo vymalováno. Doslova i přeneseně – následovalo masové hubení koček po celé Evropě.

Historici se trochu zlomyslně usmívají a poznamenávají, že tohle rozhodnutí mohlo přispět k rozšíření moru v roce 1348. Bez koček se přemnožily krysy. Krysy nosily blechy. Blechy nosily mor. Takže vlastně… pověra, která kočky zdiskreditovala, mohla nepřímo zabít miliony lidí. Nečekaná lekce z dějin pověr, co říkáte?

Dnes ve Velké Británii a ve Skotsku je černá kočka naopak dobrým znamením. Ve Francii prý pomáhá hledat poklady. Takže záleží jen na tom, odkud jste – a čím vás naprogramovala vaše kultura. My si pořád stojíme za smůlou. Typicky české.

Třináctka, Jidáš a ta prokletá sůl

Pátek třináctého. Sama si vzpomínám, jak jsem jako malá holka vstávala v ten den s pocitem, že se musím mít na pozoru. Žádný konkrétní důvod, jen ta atmosféra – dospělí se usmívali, ale nějak opatrně. Původ té pověry sedí v Poslední večeři: třináct hostů, Jidáš jako třináctý, a druhý den ukřižování. Číslo 13 tak neslo nálepku zrady a neštěstí na věky věků. Hotovo, rozhodnuto, žádné odvolání. Dneska mám číslo 13 velmi ráda a patek zrovna tak!

A rozsypaná sůl? Také Jidáš – na obraze Poslední večeře prý převrhl slánku. Od té doby je rozsypaná sůl symbolem smůly. Ale lidová moudrost vymyslela hezkou nápravu: hoďte špetku přes levé rameno. Tím prý oslepíte ďábla. Mám z toho dobrý pocit, i když ďábla nevidím – ten pohyb je přesně dost velký na to, aby mozek zaregistroval, že situaci jsme ošetřily. Rituál splněn. Klid na duši obnoven.

Štěstí v pověrách – to funguje opravdu!

Teď ale pozor, protože tady se stane něco zajímavého. Vědci z oblasti psychologie provedli studii s golfisty – jedné skupině řekli, že jejich hole jsou šťastné. Výsledek? Byli úspěšnější o 35 procent. Třicet pět procent! Jen kvůli tomu, že uvěřili v trochu magické vlastnosti hole. Pověra zvýšila sebedůvěru a sebedůvěra zlepšila výkon.

Takže možná nejsme hloupé, když si dáváme kapří šupinku do peněženky. Možná jsme docela chytré – protože víme, jak si psychicky pomoct. A to je, přiznejme si, celkem sofistikovaný přístup k životu. Říkejme tomu placebo efekt, říkejme tomu pověra – výsledek je stejný.

Rituály, talismany a kominík u zpětného zrcátka

Máte u zpětného zrcátka figurku? Nebo kámen v kapse, co nosíte pořád, i když si přesně nepamatujete proč? Nejste sama. Většina z nás má nějaký talisman nebo rituál – a přitom by se nikdy neoznačila za „pověrčivou“. Je v tom jistá ironie, ale taky krásná lidskost. Říkáme si: já ale vím, že je to nesmysl. A zároveň figurku z kapsy nevyndáme.

Kominík jako symbol štěstí má podle legendy na svědomí sama Marie Terezie. Potkala dvorního kominíka, přejela mu rukou po šatech – a umazala se od sazí. Kominík nelhal, odvedl poctivou práci. Panovnice prý řekla jen: máš štěstí. A bylo rozhodnuto. Dodnes se říká: kominík přináší štěstí, chytněte se za knoflík. Mám ráda příběhy, kde náhoda vytvoří tradici na staletí.

A čtyřlístek? Ten má na kontě Evu z ráje – prý si ho vzala na památku při vyhnání, aby nikdy nezapomněla na Rajskou zahradu. Dnes ho hledáme v jetelových polích s dětskou soustředěností. Mimochodem – vědecky vzato se vyskytuje s četností přibližně jedna ku deseti tisícům. Je tedy skutečně vzácný. Takže pokud ho najdete, máte prostě štěstí. I bez pověry.

A co vy – klepe to ve vás?

Myslím, že v určitém věku přestaneme předstírat, že jsme čistě racionální bytosti. To je jeden z darů padesátky a dál – konečně si dovolíme být trochu složité, trochu rozporuplné, trochu tajemné i pro sebe samé. Věřím v data, vědecké studie a zdravý rozum. A zároveň klepu do dřeva, když se pochlubím dobrými zprávami. Obojí najednou. Žádný problém.

Jsou to malé nitky, které nás spojují s babičkami, prababičkami, se všemi těmi ženami před námi, které také zpomalovaly kvůli černé kočce. A já si myslím, že ta spojitost stojí za víc než za odmítavé mávnutí rukou.

🐈‍⬛  Černá kočka přes cestu  – přinese smůlu. Pokud vám zároveň právě přijde účet za energie, buďte si jisti: to ona.

🌴  Zaklepání do dřeva  – nutné pokaždé, když se pochválíte. Bez klepání funguje vesmír jako pružina – co vyřknete, to se otočí. Klepejte tedy raději dvakrát.

🔢  Pátek třináctého  – nejhorší den v roce. Alespoň podle lidí, kteří jinak nevěří na nic. Ale jen pro jistotu nevychází ven.

🧂  Rozsypaná sůl  – smůla garantována. Řešení: hodíte špetku přes levé rameno. Ďábel teoreticky oslepne. Podlaha to tak nevnímá.

🍀  Čtyřlístek přináší štěstí  – vzácný, geneticky mutovaný, jeden z deseti tisíců. Takže vlastně… příroda vás odměňuje za trpělivost. Nebo jen za to, že jste se sehnula.

⭐  Padající hvězda a přání  – Ptolemaios věřil, že se bohové dívají dolů. Přejte si tedy pořádně. Ale rychle – hvězda nečeká.

🟫  Hranatý kanál = smůla  – kulatý je fajn, hranatý ne. Kdo tohle vymyslel, zřejmě přežil něco opravdu nepěkného u kanalizace.

💈 Rozbité zrcadlo = 7 let smůly  – duše uvnitř prý trpí. Útěcha: po sedmi letech se plně obnoví. Stihnete to ještě za mlada.

🛑 Projít pod žebříkem  – naruší to Nejsvětější trojici. Nebo vám spadne na hlavu vádr s barvou. Obojí nepříjemné.

🥂  Nekřížit ruce při ťukání skleničkami  – smrt do roka. Upřímně, toto je pověra, která se hodí jako omluva, proč jste se na oslavě nezdvořile otočila k sestřenici zády.

A teď – ruka na srdce – u těchto zahraničních pověr se nejspíš usmíváte a říkáte si: to je přece nesmysl. Jo. Přesně tak, jak se na vás dívají cizinci, když klepete do stolu.

🇩🇪  Německo – ťuknout vodou = přát smrt  – nikdy si neťukejte sklenicí s nealkoholickým nápojem. V Německu tím přejete smrt všem přítomným. Takže na rodinné oslavě raději pijte wine.

🇮🇹  Itálie – pátek 17. místo 13.  – číslo XVII se v latině přeskládá na VIXI = můj život skončil. My máme třináctku, Italové sedmnáctku. Různé země, stejná úzkost.

🇬🇧  Velká Británie – pozdravit straku  – pokud uvidíte straku, musíte ji zdvořile pozdravit. Good morning, Mr. Magpie. Ano, vážně. Nahlas. Na ulici. S kamennou tváří.

🇪🇸  Španělsko – 12 hroznů o půlnoci  – jeden hroznový víno při každém úderu hodin na Nový rok. Štěstí na 12 měsíců. A zubař na leden.

🇷🇺  Rusko – kabelka na zemi = peníze utečou  – nikdy nepokládat kabelku na podlahu. Peníze odtud utečou. My s tím máme zkušenost i bez pověry. – Ano to znám a držím se toho!

🇯🇵  Japonsko – hůlky svisle v rýži  – takhle se obětuje jídlo mrtvým. U živých lidí je to velmi nevhodné. A u tcháněte na obědě dvojnásob.

🇨🇳  Čína – číslo 4 jako smrt  – čtyřka zní jako slovo pro smrt. V číslech pater, pokojů, darů – vyhýbají se jí důsledně. My zase čtyřce v autobuse říkáme to nejhorší číslo z jiného důvodu.

🇹🇷  Turecko – žvýkačka po setmění = maso mrtvých  – žvýkání po tmě je tabu. Žvýkačka se prý mění na maso mrtvých. Upřímně… to je nejlepší reklama na odvykání žvýkáček, jakou jsem kdy slyšela.

🇧🇷  Brazílie / Rusko – kabelka na zemi (opět!)  – dvě kultury, jeden závěr: kabelka nikdy na podlahu. Ženy po celém světě to vlastně ani nedělají. Takže možná máme všechny pravdu.

🇵🇭  Filipíny – po pohřbu nejít rovnou domů  – nejdřív se zastavit někde jinde, aby smrt nešla s vámi. Káva cestou z pohřbu najednou dává úplně jiný smysl.

🇳🇱  Nizozemsko – zpívání u stolu  – zpíváte při jídle? Zpíváte pro ďábla. Tohle by velmi potěšilo všechny, kdo přežívají rodinné obědy s příbuznými s nutkavou potřebou prozpěvovat.

Pátek třináctého: proč se ho pořád bojíme (a máme proč?)