Boty, co nás netlačí – aneb pro koho je ta móda?

Proč si výrobci pořád myslí, že jsme všechny Popelky?

Řeknu to rovnou – mám operovanou nohu. Dost širokou. A víš co? Nejsem V TOM sama. Po dětech se mi rozšířila chodidla tak, že do půlky těch krásných bot, co vidím ve výlohách, vlezu sotva palcem. A nejsem tlustá. Nejsem nemocná. Prostě mám normální, funkční, skutečnou ženskou nohu.

A přesně to je ten problém.

Módní průmysl totiž pořád žije v iluzi, že všechny ženy mají nohy jako modelky z přehlídky. Úzké, štíhlé, vlastně skoro neexistující. Jenže realita? Ta je úplně jinde.

Pamatuju si, jak jsem po porodu poprvé zkusila obout své oblíbené lodičky. Prostě nešly. COPA? myslela jsem si. Ještě jsem nezhubla? Jenže problém nebyl v kilech. Problém byl v tom, že se mi změnila noha – rozšířila se, nárt se mi zvednul, celé chodidlo bylo prostě… jiné.

A najednou jsem se ocitla v kategorii, o které nikdo nechce mluvit. V kategorii žen, které potřebují širší boty.

Zní to asi jako detail, ne? No TO FAKT NE!. Protože od té chvíle každý nákup bot znamenal jednu velkou frustraci. Většina „krásných“ bot? Zapomeň. Ty jsou ušité pro úzká chodidla, jako by se od porodu nic nemělo měnit. Jako bychom měly pořád sedmnáct a měly malinký holčičí nožičky …a to znam holky co se jim noha i zvětšila!

Tohle jsem slyšela milionkrát. „Prostě si kup o číslo větší, ne?“

NE. Právě že ne.

Protože větší číslo znamená delší botu. Ale já nepotřebuju delší, já potřebuju širší. Potřebuju jinou šířku střihu – značení G, H, nebo dokonce K. A tady začíná peklo.

Protože tahle značení? Ta jsou vzácná jak šafránu. Většina značek se je prostě neobtěžuje používat. A když už jo, tak je to napsané někde malým písmem a nebo vůbec nikde.

A když máš širokou nohu a cpete ji do úzké boty? Pak mě to tlačí. Odírá to. Deformuje mi to prsty. Dělá to haluxy. A po pár hodinách chůze chodíš jak po nožích – malá mořská víla hadr!

Já teda, nejsem ortoped, ale pár věcí jsem se za ty roky naučila. A upřímně – kdyby mi to někdo řekl dřív, ušetřila bych si spoustu peněz i bolesti.

Za prvé: Kulatá špička. Jo, vím, vypadá to „méně elegantně“. Ale víš co vypadá ještě míň elegantně? Když po dvou hodinách bolestí už nemůžeš chodit a kulháš jak po maratonu.

Kulatá špička dává prostor prstům. Nezatlačuje je do sebe, nedeformuje je. A když máš kulatou špičku z měkké kůže nebo strečového materiálu? To je jako rozdíl mezi vězením a svobodou.

Za druhé: Materiál. Přírodní kůže je tvůj kamarád. Natáhne se, přizpůsobí se tvému chodidlu. Kůže dýchá, odpouští. Plasty? Ty neodpouští nic. A my nechceme hnusný plasty – smrdí z toho nohy!

Za třetí: Šířka. Tohle je ta klíčová věc. Hledej značky, které uvádějí šířky – G (běžná), H (široká), K (extra široká). Ano, je to jako hledat jehlu v kupce sena. Ale existují.

Tohle jsou značky, které na to myslí. A můžeš filtrovat přímo na e-shopech. KONEČNĚ.

Upřímně, po padesátce už nemám čas na hlouposti. Pokud jsem chtěla podpatek, tak nízký, stabilní, nejlíp blokový nebo klínek. A víš proč? Protože pohodlí, stabilita, opora …

A teď po operaci už nemohu mít žádný podpatek ! Takže úplně plochá obuv – mokasíny, baleríny, tenisky – z měkké kůže? To je můj základ. V tom můžu fungovat celý den. V tom se cítím pohodlně a spokojeně 😉

Jen bych chtěla, aby výrobci dokázali vyrobit elegantní obuv i v mojí šířce!

Teď si dovolím malou osobní odbočku. Moje dcera má široké lýtko. Ne, není tlustá. Má prostě geneticky širší lýtka – svaly, stavba těla, prostě taková je.

A víš co? Většinu kozaček NEZAPNE. Ani přes silonky. Ani když se snaží!

Protože módní průmysl dělá kozačky na srny. Na holky z časopisů. Ne na skutečné ženy, který tancujou, běhaj, boxujou, sportujou žijou normální život.

Mně naopak jsou všechny kozačky volné – vejdou se mi tam i džíny. Ale chápu tu frustraci. Vidět ty krásný vysoký kozačky a vědět, že prostě ne. Že nejsi „správná“. Že nejsi dost úzká. Nejsi dost konfekční!

TO NEDÁVÁM.

Pro vysoký nárt platí podobný princip – potřebuješ hlubší botu, ideálně se šněrováním nebo suchým zipem. Aby sis to mohla povolit, přizpůsobit. A pro široké lýtko? Hledej označení VARIO nebo elastickou gumovou vsadku.

Jo, existuje to. Ale celkem málo !

Víš, co mě štve nejvíc? Že máme nejsilnější kupní sílu na trhu.

Ženy 50+. My. Máme splacenou hypotéku. Odrostlý děti. Stabilní příjmy. Peníze na kvalitu. A hlavně – víme, co chceme.

Chceme pohodlí. A hlavně kvalitu. Taky , aby nám to vydrželo roky, ne jednu sezónu.

A jsme ochotné za to zaplatit.

A přesto? Přesto nás módní průmysl systematicky ignoruje.

Nabídka „širokých“ bot je buď ohavná, nebo neexistující. Oxfordky, lordsy, baleríny, mokasíny – všechno styly, který by VYBÍZELY k širšímu střihu. Který by se k tomu úplně hodil.

Ale ne. Radši je udělají tak úzké, že do nich vlezeš jen když máš nohy jako Popelka.

Hele, nejsem naivní. Nevěřím, že se celý módní průmysl najednou změní jen proto, že si holka od počítače postěžuje na internetu.

Ale můžu ti říct, co dělám já:

1. Nehledám v místě, kde to není. Zapomenu na Zaru, H&M a další řetězce. Tam to prostě nenajdu. Hledám u značek, který to DĚLAJÍ – nejraději mám Reiker, Josef Seibel, Berkemann

2. Používám filtry. Na e-shopech. Šířka H. Šířka K. Vyjímatelná stélka. Přírodní kůže. Tohle jsou moje klíčová slova.

3. Preferuji jinak. Boty nejsou o tom, aby vypadaly „wow“. Boty jsou o tom, aby mě nosily dalších dvacet let – radši 30😋 Aby mi daly energii a pohodlíčko ne aby mi to braly.

4. A hlavně – žádný kompromis u zdraví. Vzhled? Jo, velmi důležitý. Ale až na čtvrtém místě. Za pohodlím, kvalitou a správným padnutím.

Tohle není článek s motivačním zakončením ve stylu „a pak jsem našla ty DOKONALÉ boty a všechno se změnilo“.

Bohužel NE!

Realita je, že hledání pohodlných a přitom hezký bot je pořád opravdu velký boj. Že se k tomu musím stavět aktivně, chytře, s trpělivostí lovkyně. A ano stále toužím po těch popelčiných střevíčcích … ale už nejsem tak hloupá, abych si je koupila.

Ale víš co? Už to není boj, ve kterým se cítím provinile. Už si nemyslím, že je problém ve mně. Problém je v průmyslu, který ignoruje základní anatomii a přitom chce naše peníze.

A možná, když budeme dost nahlas říkat, že tohle už prostě nechceme, že nechceme volit mezi pohodlím a estetikou – možná se něco začne měnit.

Protože upřímně? Nejsme Popelky. A nechceme jimi být. Chceme jen boty, co nás netlačí

Kdy jsme staří? Věk je jen číslo, říkám já!