PROČ DNEŠNÍ BABIČKY UŽ NEHLÍDAJÍ VNOUČATA?

Proč dnešní babičky nehlídají vnoučata? Realita 21. století je plná práce, péče o rodinu a únavy. Ne klišé, ale skutečný život žen 50+.

Ahoj! Takže ti je 60 a jsi v plném proudu pracovního života, zatímco vnoučata už ťukají na dveře s prosbou o hlídání? Rozumím! Není to legrace, když se očekává, že budete „hlídací babička“ z pohádky Boženy Němcové, zatímco vy si lámáte hlavu nad uzávěrkou v práci a sníte o klidném večeru. Pojďme to vzít s humorem a nadhledem!

Milé dámy, ženy, matky a hlavně babičky 50+! Nebo spíše babičky 60+, které mají do důchodu ještě pár let, že? Vzpomínáte, jak vaše maminky v padesáti třech letech už vesele pekly buchty a hlídaly vnoučata od rána do večera? Krásná idylka, že? No, tak to už je dávno pryč, stejně jako fronty na banány!

Dneska nám je šedesát, a co děláme? Makáme. A to s plným nasazením, protože důchod je v nedohlednu a peníze se, světe div se, samy nevydělají. Moje mamka si užívala důchodu už sedm let, zatímco já? Já pracuji a ještě pracovat budu! A to je ten kámen úrazu. Nemám čas a často ani sílu a náladu!

Dnešní generace babiček jsou často ženy, které se úspěšně realizují ve své profesi, rády cestují, sportují, tvoří nebo pečují o jiné členy rodiny. Stejně jako rodiče řeší, jak rozvrhnout své síly – a ty nejsou bezedné.

Na rozdíl od předchozí generace jsou dnešní babičky v době, kdy jsou jejich vnoučata malá, stále v plném pracovním nasazení. Mnohé podnikají, jiné drží pevnou pracovní dobu nebo náročné směny. A když se vám vnučka zeptá: „Babi, kdy si budeme hrát?“, možná zrovna řešíte deadline, tabulky nebo zboží na expedici – a ne to, jak dlouho kynou buchty.

Geografie není sranda. Vnoučata často žijí jinde – jiný kraj, jiný stát, někdy i jiný kontinent. A co teprve, když mají horečku a vy zrovna hlásíte nástup na odpolední směnu v nemocnici nebo v supermarketu?

Někdy prostě nechybí vůle, ale síla. Věk s sebou přináší bolesti zad, kloubů i duše. A ačkoliv vnoučata milujeme, ne vždy máme energii s nimi dovádět. Zvlášť když se snažíme „přežít“ osm hodin v práci a potom rychle uvařit, vyprat, možná si natáhnout nohy a na chvíli… prostě být.

Tohle je zvláštní druh maratonu: sendvičová generace. Staráme se o své vnouče, ale zároveň o devadesátileté rodiče, nemocného partnera nebo ještě nedospělé děti. Každý den je gymnastika času – a hlídání? Někdy prostě nejde.

A upřímně – něco máme i pro sebe. Po letech výchovy dětí a službě rodině si chceme trochu užít vlastní život. Kultura, cestování, zahrada, pes, knížka… nebo prostě ticho. A to je v pořádku.

Nejsme „zlé babičky“, které odmítají pomoci. Jsme jen ženy 21. století, které balancují mezi prací, péčí a vlastní existencí. Není to snadné – ale je to realita. A místo souzení by měla přijít empatie a pochopení – viz Čtyři dohody: Cesta ke klidu pro ženy 50+

Každá z nás má právo si určit, kolik energie může dát. O tom je i spokojenost a štěstí!
Každá z nás má svoji pravdu a svůj limit.
A každá z nás si zaslouží vědět, že to, co dělá, je dost.

Protože i když dnes nehlídáme vnoučata, jsme tu. A jsme silné.

„U babičky a dědy“ na Psychologie.cz – popisuje pozitivní i náročné stránky péče, včetně zvýšeného stresu a dluhodobé zátěže u pečujících seniorů psychologie.cz

Líbí se ti tenhle článek? Sdílej ho s další ženou, která potřebuje slyšet, že není na všechno sama. 💛
A pokud chceš víc inspirace a nadhledu, sleduj blog Velké holky – protože být silná neznamená být dokonalá.