Sestry: Jak to dopadá, když vás osud nadělí do protikladu

Víte to, holky? Někdy mám pocit, že naše rodina si ze mě a mojí sestry dělá legraci. Jak je vůbec možný, že dvě holky z jednoho hnízda můžou být tak totálně jiný?!

Já – ta starší. Tmavovláska s bledou pletí, klasický jablko. Prsa, bříško, nohy… všechno tak nějak v rovnováze. A moje sestra? Blonďatá, zelenooká, lehce opálená, vysoká. Typická hruška. Zadek a kejty, jak by řekla ona sama – štíhlý hrudníček. Prostě dvě ženy z opačných vesmírů.

Ale kdyby to bylo jenom o vzhledu!

Moje ségra je ranní ptáče. Ráno vyskočí, kafe v jedný ruce, mobil ve druhý a energie jako po pěti redbullech. Já? Noční sovička. Dopoledne se mnou nic není. Můj mozek se probouzí až kolem oběda – ideálně s kávou a tichem.

V oblékání? Ona – boho bohyně. Kytičky, růžová, žlutá, třpytky, barvy, šperky, styl Pink. Já? Černá, tmavá, tmavě černá, sepraná černá, lehce šedá… A když si vezmu něco barevného? Vypadám, jak když jdu na karneval a vůbec nevím, proč.

Make-up? No prosím vás! „To sis nemohla aspoň udělat řasy?“ slyším často. Jenže mě řasenka štípe a na malování stejně horko těžko vidím. A víš co? Prostě mě to nebaví. Ale slíbila jsem, že jednou tu řasenku fakt zvládnu. (Neříkám kdy!)

Ale! Mám aspoň ty náušnice – těch mám fakt hodně. Malý vítězství.

A co když se fotíme? Ona zrovna vyleze z pangejtu, prolítne křovím a přistane v seně – a na fotce vypadá jak bohyně Instagramu. Já, připravená, učesaná, s makeupem… zavřený oči, otevřená huba. Prostě vyvoraná myš. No vážně, někdy si říkám, že mě příroda udělala jako testovací verzi.

Ale pozor – když jde do tuhýho, máme každá svoje eso. Já jsem klidná, řeším jen to, co můžu ovlivnit. A moje sestra? Přijde, potřebuje pochovat, obejmout a ujistit, že je to jedno, že to zvládne. A někdy zase já potřebuju, aby mě nakopla a dostala z pasivity. My se prostě doplňujeme.

Jasně, v dětství to byly souboje. Dřív jsme byly jak oheň(já Beran) a voda(ona Rak) – neustálé bitky Byla vždycky o hlavu větší, silnější, hlučnější. Puberta? Válka stylů, názorů a všeho mezi. Ale dnes, v dospělosti, jsme konečně sestry tak, jak to má být.

Každá máme jiný styl, jiný přístup, jiné priority. Ale právě proto si máme co říct. Ona mi dá jiný úhel pohledu, já jí zase nadhled a vnitřní klid. Když jedna ztratí směr, druhá jí ukáže cestu – nebo aspoň hodí svíčku do tmy.

Jsem vděčná. Za to, že máme každá to své, a přesto se doplňujeme. Jsem vděčná, že jsme každá jiná. Protože jedině tak jsme dokonalý tým. Jo a… taky bych někdy chtěla vypadat na fotce jako modelína. Ale co, aspoň máme důvod se tomu smát. A o tom to je.

„Jsme dvě strany jedné mince. Jsme jak puzzle – každá úplně jiná, ale dohromady tvoříme jeden celek. Jsem vděčná, že ji mám. Že i když jsme si tak nepodobné, víme, že jedna na druhou můžeme spolehnout.

 Každá jiná, ale bez sebe by nám to nedávalo smysl.“

Tohle je příběh o nás. O dvou sestrách. O protikladech, které se naučily milovat tu odlišnost. Protože jinak by to byla nuda, no ne?

---