Samomluva: Dialog s nejlepším člověkem v místnosti!

Přiznejme si to na rovinu – mluvit sama se sebou je pořád tak trochu společenské tabu.

Když nás u toho někdo načapá v kuchyni nebo v autě, okamžitě nasadíme ten provinilý výraz, jako bychom zrovna vykrádaly ledničku o půlnoci. Jenže, upřímně, je to neuvěřitelný paradox. Zatímco nás společnost učí, že mluvení k sobě je první příznak toho, že nám „straší ve věži“, psychologové v tom mají jasno už od sedmdesátek: je to známka vysoké inteligence a skvělý nástroj, jak si udržet zdravý rozum.

Všimla jsem si toho u sebe mnohokrát. Ten vnitřní chaos, kdy se v hlavě mele nákupní seznam, starosti o děti a nedořešené pracovní věci, najednou dostane řád, jakmile to vypustím z pusy. Myšlenky jsou jako pára – neuchopitelné a rozptýlené. Ale slova? Slova mají váhu. Jakmile to řeknu nahlas, musím ty myšlenky seřadit za sebe. Je to vlastně takový mentální úklid v přímém přenosu.

Odborníci jako Aaron Beck nebo Thomas Brinthaupt na to mají dotazníky a kategorie. Zjistili třeba, že introverti nebo jedináčci mluví sami se sebou častěji. No a co jako? Důležité je, co to dělá pro nás teď a tady. Samomluva totiž funguje jako dokonalý bzučák soustředění. Když si nahlas zopakuju: „Teď musím vyřídit tyhle tři faktury a pak jdu cvičit,“ aktivuju víc smyslů a ten úkol prostě nezazdím.

A pak je tu ta fascinující věc s oslovováním. Zjistila jsem, že když se kritizuju – což my ženy 50+ umíme dokonale, že? – tak si tykám. „To jsi zase podělala, Danielo.“ Ale když se potřebuju vyhecovat k výkonu, nebo se uklidnit před těžkým rozhovorem, mluvím o sobě jako o „ní nebo k ní – jako měla by ses uklidnit !“ nebo používám své jméno v třetí osobě. Tenhle odstup je k nezaplacení. Člověk na sebe najednou kouká zvenčí, s nadhledem, bez té zbytečné emoční omáčky, která nás občas paralyzuje.

Fakt mě štve ta představa, že mluvit k sobě je známka osamělosti nebo slabosti. Je to přesně naopak. Je to projev síly. Je to schopnost vést dialog s různými dimenzemi své osobnosti. Někdy jsem k sobě jako přísná učitelka, jindy jako nejlepší kamarádka, co mě podrží, když mi zrovna není do skoku. A jo pohádám se se sebou, vynadám si a taky se pochválím jak jsem skvělá;)

Nahlas formulovaná myšlenka nám taky pomáhá odhalit, co je naše a co nám jen někdo vnutil. Když něco vyslovíte a zní to v uších falešně, víte, že to nejste vy. Že to je jen nějaký cizí hlas, který se vám usadil v hlavě. Samomluva tyhle parazity spolehlivě odhaluje.

Pravdou je, že čtvrtinu bdělého života trávíme vnitřním dialogem. Překlopit ho občas do zvukové podoby je prostě jen efektivní upgrade. Pomáhá to s pamětí, s emocemi a hlavně s tím, abychom se v tom dnešním uřvaném světě vůbec slyšely.

Takže příště, až mě někdo uslyší, jak si pro sebe něco mumlám v oddělení zeleniny, nebudu se tvářit, že si zpívám. Prostě jen vedu poradu s tím nejdůležitějším člověkem ve svém životě. Se sebou. A vám radím to samé.