Pravda a lež: Upřímnost v době filtrů a pozitivních lží

Úvaha pro všechny, které už mají dost přetvářky a touží po opravdovosti !.Protože někdy je lepší slyšet pravdu než líbivou lež – i když to občas zabolí.

Závidím lidem, kteří umí držet jazyk za zuby! Já když se rozhodnu mlčet, objeví se mi na obličeji rovnou titulky. 😂 Nejsem prostě stvořená pro nějaké to milosrdné lhaní. A víte co? Jsem za to vlastně ráda. My ženy po čtyřicítce už přece víme, že život je příliš krátký na to, abychom ho trávily ve světě přetvářky a polopravd. Nebo ne?

Pamatujete si tu situaci? Kamarádka se zeptá: „Sluší mi to?“ A vy stojíte před dilematem:

Varianta A: „Vypadáš božsky!“ (zatímco v duchu vidíte, že v tom modelu opravdu připomíná jitrnici)

Varianta B: „Zlatíčko, tohle opravdu ne. Pojď zkusit něco jiného, co ti zvýrazní přednosti.“

Ano, možná se urazí. Možná bude chvíli naštvaná. Ale nakonec se převlékne a vyjde ven sebevědomá a krásná. Nenechám přece kamarádku jít někam vypadat jako jitrnici, když vím, že může zazářit!

Jak jsem časem zjistila, existuje několik druhů lží, až mi z toho jde hlava kolem. Třeba takové manželské lži:

• Čistá lež: „Ne, soused mě vůbec nezajímá.“ (Kdežto ve skutečnosti…)
• Polopravda: „Je mi sympatický.“ (No, možná víc než jen sympatický…)
• Vyhýbavá odpověď: „Dej mi pokoj!“ (Klasický úhybný manévr)
• Mlžení: „Není podstatné, jestli mě přitahuje, ty jsi můj muž.“ (Přeloženo: Neptal ses na správnou otázku!)
• Přehánění: „Děláme to spolu každou volnou chvilku.“ (Řečeno s takovým přeháněním, že to musí být ironie… nebo ne?)

Ve věku, kdy už máme za sebou tolik životních zkušeností, proč stále upřednostňujeme líbivou lež před osvobozující pravdou?

Málokdo má odvahu být upřímný, protože pravda často bolí – ale právě tahle upřímnost je důkazem opravdové péče a vztahu. Když někomu řeknu, že v něčem vypadá špatně, nedělám to proto, abych ublížila, ale aby ten člověk vypadal lépe a cítil se jistěji.

Jako žena s beraním znamením se občas cítím být neomylná a dokonalá – a přitom v hloubi duše vím, že nejsem! Ale někdy samozřejmě sklouzávám k tomu si nepřipustit chybu. Je to nekonečný boj s něčím, co má prostě člověk dané!

Sebereflexe je obrovská síla, a i když my Berani máme sklony cítit se jako „šéfky světa“, je skvělé umět občas přiznat, že nemáme vždycky pravdu.

Když upřednostňujeme pravdu a férovost, možná budeme mít přátel méně, ale zato ti, co zůstanou, za to opravdu stojí! Kdo vás zná a váží si vás, ocení vaši přímočarost a ví, že to myslíte dobře.

Víte, co se stane, když budete lidem říkat pravdu? Budou vás za to milovat!

Moment, to jsem přehnala…

Budou vás nejspíš nesnášet. Protože upřímně – kdo chce slyšet pravdu o tom, že jeho nové kalhoty opravdu nevypadají jako v reklamě? 🤦‍♀️

1. Řekni pravdu → Připrav se na uraženou tvář (bonus: získáš nálepku „Tahle je ale drsná!“)
2. Dělej, co chceš ty → Vyslechni si, co všechno děláš špatně (bonus: „Ona si vždycky musí prosadit svou!“)
3. Skákej, jak ostatní pískají → Gratulace! Jsi oficiálně loutka! (bez bonusu, loutky nemají nároky)

Být sama sebou v době, kdy je jednodušší být instagramovou kopií někoho jiného, chce pořádnou dávku odvahy. Je to jako jít na módní přehlídku v pyžamu – pohodlné, ale všichni se na vás budou divně dívat.

Jenže když se necháte unášet proudem očekávání druhých, jednoho dne se probudíte a zjistíte, že žijete život, který si pro vás vymyslel někdo jiný. A to je, přiznejme si, dost otravné!

Co si vybrat? Krátkodobé pohodlí lichotky, nebo dlouhodobý přínos upřímnosti?

Lichotka, též ingraciace, je přehnané chválení s cílem vloudit se do přízně druhého. Častokrát jde o částečné lži, nadsázky a přemrštěná tvrzení. Jenže my už jsme ve věku, kdy poznáme, když nám někdo jen lichotí.

Pravda může někdy zabolet, ale nakonec přináší růst, blízkost a autentické vztahy – a není to přesně to, po čem v našem věku toužíme nejvíc?

1. Uvědom si – jejich názory jsou JEJICH problém (ne tvůj!)
2. Pochop – kritika často vychází ze závisti nebo strachu
3. Usměj se – nic nenaštve kritiky víc než tvoje pohoda
4. Jdi dál – život je příliš krátký na hraní podle cizích not

Když budeš za dvacet, třicet let sedět na své zahradě (nebo kde budeš v té době vysedávat), co si budeš chtít říct? „Super, žila jsem přesně podle představ tetičky Marty?“ Nebo raději: „Sakra, to byla jízda, žila jsem si to po svém!“

Nenech se zlomit. I když to občas bolí, i když to není jednoduché, stojí to za to. Protože na konci dne jsi to ty, kdo si lehne do postele s vědomím, že jsi to TY, kdo řídí svůj vlastní příběh.

A to je, mezi námi holkami, k nezaplacení! 💃

P.S.: Když někomu řekneš pravdu a bude tě za to mít rád – drž se ho! Takových lidí je jako šafránu.

A co vy, dámy? Jste spíš zastánkyně milosrdných lží, nebo dáváte přednost upřímnosti za každou cenu? Podělte se o své zkušenosti v komentářích!

Přečti si další zajímavé téma o zkresleném myšlení uvnitř sociálních bublin!