Kdo selhal? My. Dnešní děti jsou jen naším obrazem.

Zamyšlení nad světem: Proč děti nejsou jiné, ale my jsme polevili! O ztrátě řádu, výchově bez hranic …

Ach, holky, přiznejme si to. Někdy se dívám kolem sebe a mám pocit, že žiju v úplně jiném filmu. Vzpomínám na svět, kde muži byli oporou, ženy pevné a svět měl jasný směr. Svět, kde se vědělo, co se sluší a patří, kde existovaly hranice a kde slovo „odpovědnost“ mělo váhu.  

A pak se podívám na dnešní sociální sítě… Kluci s nalakovanými nehty a make-upem, jakési karikatury mužství, které se topí v nejistotě. Holky, které tahají za dva konce, snaží se být dokonalé matky, manželky i podnikatelky a pod tím vším se skrývá obrovská únava a vyčerpání. A do toho ten všudypřítomný chaos hodnot, kdy se zdá, že nic už není pevné a jisté.  

Možná si řeknete, že jsem staromódní. Ale víte co? Mám tu výhodu, že si pamatuju dětství bez přehnaného komfortu. Dětství, kde se dřelo na zahradě, pomáhalo v domácnosti a kde slovo rodiče mělo váhu. A vidím, jak dnešní mladí kolikrát nezvládají úplné základy. Neumí si uklidit po sobě, převzít zodpovědnost za své činy, snést sebemenší nepohodlí.  

A víte co? Už mě nebaví poslouchat, jak jsou „dnešní děti jiné“. Ony nejsou jiné. Ony jsou odrazem toho, co jsme my, dospělí, přestali vyžadovat. Jak řekl Frank Martin, hlavní trenér basketbalového týmu Jižní Karolíny:  

„Víte, z čeho se mi zvedá kufr? Když slyším dospělé lidi říkat, že se děti změnily. Děti se nezměnily. Děti za to nemohou. My jsme se změnili jako dospělí. Po dětech méně vyžadujeme. Méně od nich očekáváme. Usnadňujeme jim život místo toho, abychom je připravovali na to, o čem život skutečně je. My jsme ti, kdo se změnili.“  

📊 Odhady z výzkumů (zhruba):

• Genetika: 30–60 %
• Výchova a prostředí: 40–70 %

Ptám se sama sebe, kde se stala chyba? Kdy jsme jako společnost začaly upřednostňovat pohodlí před výchovou? Kdy jsme v dobré víře začaly dětem ulehčovat cestu, místo abychom je připravily na překážky, které je v životě čekají? Někdy za to může i přehnaná péče!

Myslím, že v tom hraje roli i obyčejná únava. Rodiče jsou vyčerpaní z práce, z tlaku společnosti a tak raději povolí, jen aby měli chvilku klidu. Jenže tím dětem nevědomky podkopávají nohy. Výchova ustupuje pohodlí, důslednost a hranice se vytrácejí a místo nich je „klid a Netflix“.  

A výsledek? Děti se neumí poprat s frustrací. Jakmile se objeví sebemenší problém, hroutí se. Řeknete jim „udělej si to sám“ a ony se sesypou, protože nikdy nedostaly příležitost naučit se samostatnosti a zodpovědnosti.  

A do toho se nám mění i role mužů a žen. Muži se ztrácejí v nejistotě, hledají svůj styl v zrcadle, místo aby budovali charakter. Ženy naopak musí zvládat všechno – rodinu, finance, děti, kariéru – a ještě se tvářit, že je všechno v naprostém pořádku. Kde je ta rovnováha, kde je ta přirozená síla a opora, kterou by muž měl ženě poskytovat?  

A ruku na srdce, dámy, my ženy si to někdy taky děláme samy. Někdy je na vině i přehnaný feminismus, který zcela popírá rozdíly mezi ženami a muži, snaha za každou cenu dokázat, že jsme „stejné“ jako muži, nám paradoxně škodí. Ano, feminismus má své místo v boji za rovná práva a příležitosti. Ale musíme si uvědomit, že nejsme stejní. Žena není slabší v tom smyslu, že by byla méně schopná, ale má jiné silné stránky – empatii, intuici, schopnost vcítění. Muž má zase své přednosti – sílu, logické myšlení, schopnost soustředit se na cíl. A to je v pořádku! Tyto rozdíly se doplňují a tvoří harmonii. Problém nastává, když se je snažíme popírat.

A v tom všem nesmíme zapomínat na základ – na rodinu. Matky a otcové mají obrovskou moc vychovat ze svých dětí silné a zodpovědné jedince. Jenže hodnota rodiny se vytrácí. Rodiče jsou unavení, nemají čas ani energii na důslednou výchovu a pak se diví, co z jejich dětí vyrostlo. „

Možná si řeknete, že přeháním. Ale podívejte se do historie. Starý Řím – úpadek morálky a hodnot vedl k pádu říše. Generace po válce – ty těžké časy zrodily silné charaktery, lidi, kteří si vážili toho, co mají, a nebáli se práce. Naši rodiče – zažili nedostatek, ale naučili se disciplíně, vytrvalosti a odpovědnosti. Kde jsou tyto hodnoty dnes?  

Tohle není o krutosti. Tohle je o výchově k odolnosti.
👉 Trochu zimy = poznat, že ne vždy je všechno pohodlné.
👉 Trochu hladu = zažít, že je potřeba něco udělat, aby člověk něco měl.

Tady nejde o to, jestli si kluci malují nehty. To je jen vnější projev mnohem hlubšího problému. Jde o to, že muži často nevědí, jaká je jejich role, kdo vlastně jsou. Ženy přebírají zodpovědnost, protože nemají jinou možnost, ale je to dlouhodobě neudržitelné. A děti? Ty jen zmateně sledují ten chaos a učí se… no, vlastně nic.  

Mění se pohlaví, nebo se jen ztrácí identita? Mám pocit, že vyrůstá generace nejistých mladých lidí, kteří nevědí, kdo jsou a kam patří. Utíkají do nejasností, do „škatulek“ a nálepek, protože je to pohodlnější než pracovat na sobě a hledat svou vlastní cestu.  

Podívej, děti nejsou ten problém – problém jsou rodiče, kteří jim místo důsledného vedení raději ulehčují cestu, aby měli „klid.“

• Kde je naučit si uklízet, převzít zodpovědnost, zvládat malé nepříjemnosti?
• Když se jim řekne „udělej si to sám“ a oni se hned zhroutí, je to signál, že někdo dlouhodobě neposkytoval dostatečnou podporu ani rámec pro samostatnost.

Místo toho, aby rodiče tlačili a vedli, dávají jim skoro vše– a pak se diví, proč jsou děti v pubertě nezvladatelné a plné problémů. Jak by měli být schopní vykročit do světa, když jim nedají ani příležitost se naučit, jak si život “uspořádat”?

Holky, tohle není hejt na mladé. To je výzva nám, dospělým. Musíme znovu převzít zodpovědnost za budoucnost naší společnosti. Musíme přestat tolerovat chování, které vede ke „zhroucení“ už v raném věku. Musíme dětem dát nejen lásku a pochopení, ale i jasné meze a výzvy. Musíme je naučit, že život není jen o pohodlí, ale i o práci, úsilí a zodpovědnosti.  

A hlavně – my ženy musíme přestat být jediné, kdo drží tu pevnou linii. Musíme se ozvat, říct dost a trvat na tom, že výchova není jen o „klidu“, ale o přípravě na život.

Silné rodinné vazby vedou ke spokojenějšímu a šťastnějšímu životu všech.

Tohle není nenávist. To je volání po návratu k pevným základům, na kterých se dá stavět. A já věřím, že my, ženy, které jsme ještě nerezignovaly, které si pamatujeme sílu a řád, můžeme být tou silou, která ten svět znovu postaví. Protože jak se říká: