Svatá Lucie – ta noc, kdy se vracíme k delším dnům;)

Třináctého prosince. Svatá Lucie. Smutný a celkem šílený příběh z Itálie.

Znáte to pořekadlo – „Lucie noci upije“?

Jo, já vím, že už vlastně neplatí, od tý změny kalendáře a tak… ale prostě mi na něm záleží. Protože přesně v těchto dnech cítím, jak se něco láme. Jak slunce začíná zapadat o pár vteřin později. Jak světlo začíná bojovat zpátky.

A to je přesně to, co na Lucii miluju – je to taková tichá naděje. Že jo, ještě je tma, ještě je zima, ale už to pomalu otáčíme. Už to jde nahoru.

Upřímně – příběh svaté Lucie je drsnej.

Příběh svaté Lucie ze Syrakus (zemřela 304 n. l.), slavené 13. prosince a patronky slepých, je hlubokou lekcí o síle vnitřního přesvědčení.

Lucie, ač pocházela z dobře situované rodiny, rozdala své jmění chudým, čímž se zřekla pozemských jistot ve prospěch duchovní cesty. Tato volba vedla k odmítnutí pohanského nápadníka a následnému udání za křesťanství.

Když se ocitla před soudem, tradice vypráví nejznámější symbolický akt: jelikož nápadník obdivoval její oči, vyloupla si je a poslala mu je. Tím ukázala, že její pravá hodnota není ve fyzické kráse, ale v odhodlání Ducha. Vzápětí jí byl zázrakem navrácen zrak, ještě krásnější. To naznačuje, že oběť toho nejpomíjivějšího vede k vizi trvalé.

Její nezdolnost byla nepřekonatelná. Když se ji snažili ponížit (poslat do nevěstince) nebo zlomit mučením (vojáci, volské spřežení ani žhavá pryskyřice s ní nedokázali pohnout), ukázala, že vnitřní síla proměňuje vnější násilí v bezmoc.

Lucie nám ukazuje, že být chrámem Ducha svatého (jak praví její výrok) znamená být tak zakořeněn ve svém přesvědčení, že vás nelze ani pohnout, ani připravit o skutečný zrak. Její příběh není jen o oběti, ale o nekompromisní integritě, která přináší osvobození a nadčasovou vizi.

🇸🇪 Norská a Švédská Lucie: Světlo v Nejdelší Noci

Příběh svaté Lucie má mimořádný přesah, který překonává i náboženské hranice: je to jediný světec, kterého tradičně oslavují i luteránští Švédi a Norové.

Proč? Její svátek, 13. prosince, připadal podle starého kalendáře na nejdelší noc v roce. Ve Skandinávii, kde je temnota dlouhé zimy tak drtivá, se Lucie stala symbolem příchodu světla a naděje. Její jméno, odvozené z latinského lux (světlo), se k tomuto tématu dokonale hodilo.

Tato severská tradice je sice poměrně moderní (rozšířila se až od 19. století), ale je fascinující a vizuální:

1. Luciin průvod: Ráno 13. prosince vede průvod dívek – a v moderní době i chlapců – ta, která je zvolena „Svatou Lucií“. Je oblečena do bílého roucha (symbol čistoty) s červenou šerpou (symbol mučednictví).
2. Koruna světla: Na hlavě nese věnec se svíčkami (živými nebo elektrickými), které rozptylují temnotu.
3. Lussekatter: Průvod přináší a podává speciální šafránové kynuté bochánky ve tvaru S, zvané lussekatter (Luciiny kočky), a kávu. Tím symbolicky přináší teplo a světlo do domovů a do škol, a vítá nadcházející Vánoce.

V severské tradici se Lucie mění z mučednice, která si vytrhla oči, na Pannu Světla, která přináší útěchu v největší zimní temnotě. Připomíná nám, že světlo, které potřebujeme, vždy přichází zevnitř a je spojeno s darováním naděje druhým.

Tady u nás měla Lucie úplně jinou tvář.

Pamatuju si vyprávění mý babičky – jak na Lucii nesměly ženský příst, drát peří, prát. Prostě měly mít klid. (Což je mimochodem pecka, ne? Jedinej den v roce, kdy bylo zakázaný dělat domácí práce!)

A pak chodily ty Lucky. Bílý postavy se zobáky nebo zamoučenými obličeji. Mlčely. Stály u oken. Vymetaly prach husím křídlem…

Jako dítě bych nich jistě měla hrůzu. Teď v tom vidím takovou poetiku. Byly to strážkyně pořádku, ale taky… ochránkyně žen? Kontrolovaly, jestli ženské nepracují, když mají mít klid.

Možná to zní divně, ale mám pocit, že ty Lucky byly vlastně takový ženský spojenectví. Přestrojený, tajemný, trochu strašidelný – ale naše.

Teď, už v mých letech, Lucie pro mě znamená něco úplně jiného…

Lucky – mám je ráda. Jsou to naše pradávné sestry, co říkaly: „Dost. Dnes si odpočineš.“

A svatá Lucie sama o sobě? Ta mladá žena, co řekla ne, i když to bylo nebezpečný? Která si vzala svůj život do vlastních rukou – a to doslova?

Inspiruje mě.

Protože i my ženy 50+ máme právo říct ne. Máme právo být víc než to, jak vypadáme. Máme právo na svůj klid, na své hranice, na svoje světlo.

Letos to zkusím takhle:

Třináctýho prosince si zapálím svíčku. (Nebo tři. Nebo kolik chci.) Uděláme si s kamarádkama čaj. Možná upečeme nějakou mňamku – proč ne?

A řeknu si nahlas: „Lucie noci upije.“

Ne proto, že je to pravda kalendářně. Ale proto, že je to pravda symbolicky. Ode dneška roste světlo. Ve mně. V tobě. V nás všech.

---

A možná taky dodržím ten zákaz domácích prací. Prostě si ten den odpočinu. Lucky by byly pyšný, ne? 😊

• „Svatá Lucie noci upije, ale dne nepřidá“
• „Svatá Lucie ukazuje svou moc, neb nám dává nejdelší noc.“Tato pranostika se vztahuje k původní době, kdy svátek Lucie připadal na zimní slunovrat.
• „Na svatou Lucii jasný den, urodí se konopí i len.“
• „Umaže-li si Lucie šaty od bláta, bude si je po celý leden přepírat.“
• „Dotkne-li se Rozálie květů, Lucie jimi vyzdobí okna napořád„
• Na svatou Lucii se vyhněte domácím pracím.“ V tento den bylo zakázáno zejména předení, drhání peří a tkaní.
• „Lucie je královnou zimy“ a s tím spojená pověra, že tato bílá bytost chodí v noci po domech a kontroluje dodržování zvyků.
• „Na Lucii každý má sníst kus česneku, aby mu stryga (čarodějnice) neublížila.“
• Toho dne nesmí také žena vstoupit první do domu.

Svatá Lucie je považována za symbol panenství a čistoty! Na obrazech bývá zobrazována často jako panna v bílém rouchu s dvojitým křížem nebo palmou – znaky vítězství a víry. A je patronkou slepců, nemocných dětí, kajících nevěstek, advokátů, optiků, spisovatelů, nožířů, elektrikářů, sklenářů, gondoliérů, rolníků, sicilského města Syrakus, při očních nemocech, úplavici, epidemiích, silném krvácení, proti bolestem v krku a dalších krčních onemocněních, ve chvílích, kdy si lidé potřebují zjednat jasno v pro ně nepřehledných situacích.

Malé Světlo z Velkého Světa: Příběh Betlémského plamínku✨