Podzimní večery – když se čas zpomalí a svět je měkčí

To je on – ten podzimní klid. Ten prostor, který ti život konečně dopřává.

Venku prší. Kapky bubnují do oken a ty sedíš u stolu s hrnkem teplého čaje. Světlo lampy kreslí na stěnu měkké stíny. A najednou cítíš, jak se ti v hrudi uvolňuje něco, co jsi ani nevěděla, že tam bylo sevřené.

Vzpomínáš, jak babička seděla u okna s pletacími jehlicemi? Jak se pod jejími prsty rodily šály, ponožky, deky? Měla v očích klid. A ty tehdy možná netušila, proč.

Teď už víš.

Pletení, vyšívání – to není jen o výsledku. Je to meditace. Rytmus pohybů, šelest vlny, opakování, které uklidňuje. Nemusíš umět nic složitého. Rovné řady stačí. A pak se jednoho dne zabalíš do maxi šály, kterou sis sama upletla nebo úplně boží deky či přehozu a budou  ti hřát nejen tělo.

Nebo prostě vyšívání malých obrázků do rámu. Barevné nitě, jednoduché stehy. Hotový obrázek pak visí na zdi jako tichý důkaz: „Tohle jsem vytvořila já.“

Vzít do ruky starý analogový foťák a vyjít ven. Ne kvůli dokonalému záběru. Ale kvůli tomu pocitu, když se dívám jinak. Pomaleji.

Podzimní světlo je jiné než to letní. Měkčí. Zlaté i šedé zároveň. Fotíš strom u cesty. Louži. Světlo v oknech sousedního domu. A najednou vidíš krásu tam, kde jsi ji předtím přehlížela.

A když čekáš na vyvolané fotky. To napětí. Ta radost, když je držíš v ruce. Tohle s digitálem nikdy nezažiješ!

Koláže z vystřižených obrázků, starých pohlednic, suchých lístků. Malování vodovkami. Psaní si do deníku – ne proto, že musíš, ale proto, že chceš.

Nemusíš být umělkyně. Nemusíš to nikomu ukazovat. Stačí, když si jednoho podzimního večera řekneš: „Dnes si něco vytvořím.“ A uděláš to.

Možná vznikne něco krásného. Možná ne. Ale ty budeš mít na tvářích úsměv a v duši lehkost.

Upéct dort. Ale hlavně ozdobit ho. Prostě tak. Ano zdobení dortů je prostě umění!

Vůně vanilky. Krém mezi prsty. Barvy na bílé polevě. Je v tom něco uklidňujícího – tvořit něco, co pak můžeš sníst. Něco, co potěší tebe i lidi kolem.

První dort nebude dokonalý. Ale bude tvůj. A když ho doneseš k stolu, uvidíš ty tváře. A v tu chvíli pochopíš, že tohle stálo za to.

A pak jsou ty večery, kdy nechceš nic dělat. A to je taky v pořádku. Mám je ráda …

Deka. Čaj/káva. Kniha. Nebo film, který odkládáš už měsíce. Světlo zhasnuté, jen lampička vedle gauče … NE … raději svíčka! A voňavá, co udělá ještě lepší atmosféru😉

Čteš Zimování od Katherine May a v každé větě nacházíš sebe. Pochopení, že odpočinek není lenost. Že ticho není prázdnota. Že zimování je přirozené – a potřebné.

Nebo pouštíš seriál, já třeba Lovce duchů… ZASE! Nebo něco, co tě vtáhne jinam. Korejský příběh. Španělské drama. Němý film. Svět na obrazovce a ty v teplé pěně klidu.

Podzimní večery nejsou o tom dělat víc. Jsou o tom dělat to, co ti vrací kousek tebe samé.

Tvořit. Číst. Chutnat. Snít.

A pak si jednoho večera sednout u okna, poslouchat déšť a říct si: „Jo. Přesně takhle. To je ono.“

---

Protože podzim je oddych před novým začátkem. A ten klid, co v něm najdeš, si bereš s sebou dál.

„Podzim je druhé jaro, kdy je každý list květem.“ – Albert Camus

Ideální na podzim !!!

Kaligrafie: Proč psaní rukou léčí duši i mysl…