Jan Lucemburský český král a evropská legenda !

Jan Lucemburský – slepý král, odvážný rytíř a otec Karla IV. Objevte příběh jednoho z nejikoničtějších panovníků české historie.

Dámy, pojďme si posvítit na jednoho muže, který je v našich dějinách tak trochu nedoceněný, ale o to víc fascinující. Řeč je o Janu Lucemburském, českém králi. Tento panovník, ač původem cizinec, zanechal v naší zemi i v Evropě nesmazatelnou stopu. Byl to král rytíř, schopný diplomat a především – otec slavného císaře Karla IV. Bez Jana by Karel IV. nikdy nevládl Svaté říši římské.

Jan se narodil jako jediný syn lucemburského hraběte Jindřicha VII. a Markéty Brabantské. Už jako malý kluk byl poslán na vychování do Francie, kde se naučil rytířským ideálům a dvorské etiketě. A že to byl fešák, ten Jan! Kroniky ho opěvují jako mladíka „překrásného, zjevem spanilého, sličného krásou nad syny skoro všech lidí“ s modrýma očima a světlými vlasy.

Když čeští šlechtici hledali nového krále, padl jim do oka právě Jan. Byl mladý, z dobré rodiny a měl slíbit, že bude respektovat jejich práva. A tak se Jan oženil s Eliškou Přemyslovnou, sestrou zavražděného krále Václava III. Eliška byla sice o pár let starší, ale prý to byla krásná a zbožná žena, která měla na Jana dobrý vliv… tedy alespoň zpočátku. Janovo manželství s Eliškou nebylo vždy idylické. Eliška měla silné představy o vládě a odmítala kompromisy se šlechtou. Vzájemné spory nakonec vyústily v to, že Jan Elišku od sebe odloučil.

• Markéta Lucemburská (1313–1341)
• Jitka/Bona Lucemburská (1315–1349)
• Václav/Karel IV. (1316–1378)
• Přemysl Otakar (1318–1320)
• Jan Jindřich (1322–1375)
• Anna Lucemburská (1323–1338)
• Eliška Lucemburská (1323 – před 1330)

• Václav Český (1337–1383)
• Bona

Mikuláš Lucemburský (1322–1358)

A z manželství S Eliškou Přemyslovnou se narodil syn Václav, pozdější Karel IV. Jan si Karla povolal do Itálie, aby mu pomáhal se správou tamních držav. Jejich vztah byl složitý, ale Jan nakonec syna prosadil jako svého nástupce a římského krále.

Čeští šlechtici nebyli spokojeni s vládou Jindřicha Korutanského a hledali nového panovníka. Volba padla na Jana Lucemburského. Důvod? Byl to mladý muž z významného rodu a navíc se měl oženit s Eliškou Přemyslovnou. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýyru. Janovi bylo pouhých 14 let, Elišce 18. Po svatbě musel Jan ještě vojensky obsadit Čechy, protože Jindřich Korutanský se nechtěl vzdát trůnu. Na konci roku pak Jan přijal slib věrnosti od českých stavů a potvrdil jejich privilegia.

Miloval rytířské turnaje, politické pletichy a cestování po Evropě. České šlechtě se taková volnost zamlouvala, a tak si vesele vládla a Janovi posílala jen peníze na jeho výdaje. Jenže jak už to tak bývá, peníze se rychle rozkutálely a Janovi nezbylo nic jiného, než občas přijet do Čech a zatřást šlechtou, aby pustila nějakou tu korunu.

Nutno ale říct, že Jan byl nejen rytíř a dobrodruh. I přes všechny výtky, že byl „král cizinec“, musíme uznat, že byl také velmi schopný diplomat. Získal pro české království nová území, urovnával spory mezi panovníky a připravil půdu pro svého syna Karla IV., aby se stal císařem. Podporoval také rozvoj obchodu a řemesel a v Praze nechal razit první zlaté mince.

Jan Lucemburský zemřel v bitvě u Kresčaku v roce 1346, kde bojoval jako slepý stařec po boku francouzského krále. Král Jan Lucemburský odešel z tohoto světa se slovy, která se navždy zapsala do dějin rytířstva i českého národa:
„Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal.“

Pro někoho by mohla znít jako chvástání. Ale pro Jana to byla čest.
Bojoval pod praporcem Přemysla Otakara II. a za svého života šířil pověst českých válečníků tak mocně, že se po celé Evropě říkalo:
„Bez Boha a krále českého nesvede se v boji ničeho.“

Ačkoli byl již slepý, nechtěl se vzdát boje a nechal se zavést do bitvy. Jeho statečnost a odhodlání se staly legendou.

Takže dámy, i když Jan Lucemburský nebyl svatoušek a Čechy občas bral jen jako bankomat, byl to rozhodně zajímavý a schopný panovník. A my bychom na něj neměly zapomínat. Vždyť bez něj by Karel IV. nebyl tím, kým byl. Jan Lucemburský byl bezesporu složitá osobnost. Měl své stinné stránky, ale byl to také statečný rytíř, schopný politik a otec jednoho z největších českých panovníků. Jeho život a činy jsou důležitou součástí naší historie a zaslouží si, abychom si ho připomínali.  

Jeho odvaha a rytířský duch zanechaly stopu nejen v našich dějinách, ale i ve znaku britské monarchie.
Po bitvě u Kresčaku přikázal anglický král Eduard III., aby ještě dýchajícího Jana Lucemburského přinesli do jeho stanu. Když král zemřel, Eduard sňal z jeho přilby tři pštrosí pera a heslo „Ich dien“ – „Sloužím“.

Daroval je svému synovi, známému jako Černý princ. A právě tato pera se stala symbolem princů z Walesu – a dodnes jsou součástí erbu britské královské rodiny.

Pokud se chcete o Janu Lucemburském dozvědět víc, určitě mrkněte na stručné shrnutí a fakta na Wikipedii, a pokud máte rádi historické romány, vřele doporučuji knihu Ve znamení Lva od Jana Šmída – jedna z nejlepších, co o něm vznikla. Fakt počteníčko!

Jan Lucemburský, první český král z lucemburské dynastie, patří mezi nejpůsobivější postavy naší historie. Tento urostlý muž atletické postavy, měřící přes 170 cm, s kadeřavými světělými vlasy a pronikavýma modrýma očima, byl ztělesněním rytířských ideálů své doby. Ačkoliv ke ztrátě zraku došlo již mezi jeho 41. a 43. rokem života (v letech 1337–1339), vyšetření jeho ostatků moderními metodami odhalilo tělo zdravého atletického padesátníka

Jeho hrdinská smrt v bitvě u Kresčaku v roce 1346 se stala legendou. I když již zcela oslepl, nechal se přivázat ke svým rytířům a bojoval v první linii po boku francouzského krále. Antropologický výzkum jeho ostatků z roku 1980 potvrdil dramatické kronikářské líčení jeho posledního boje – odhalil smrtelnou bodnou ránu, která pronikla levým okem do nitra lebky, a druhé smrtelné zranění do zad, které zasáhlo levou polovinu hrudník

Od původního uložení v lucemburském klášteře, přes několikeré stěhování během válek, až po současné spočinutí v katedrále Notre-Dame v Lucemburku. Během této dlouhé cesty se jeho tělo dokonce dostalo do kabinetu kuriozit jedné šlechtické sbírky a později bylo ukryto za hromadou dřeva v domě pekaře během francouzské revoluce.

Po druhé světové válce využilo Lucembursko svého práva a v roce 1946, přesně v den 600. výročí jeho smrti, byly ostatky slavnostně převezeny zpět do rodné země. Dnes odpočívá tento odvážný král, který tak výrazně rozšířil území českého království, v katedrále Notre-Dame v blízkosti hrobky lucemburských velkovévodů..