ELIZA: Šedesát let starý chatbot, který porazil ChatGPT

Laboratoř MIT, rok 1966. Vzduch voněl směsí kávy a ozónu z velkých sálových počítačů, jejichž blikající světla hypnoticky tančila po zdech.

Profesor Joseph Weizenbaum, seriózní počítačový vědec, seděl u klávesnice vedle své sekretářky. Která právě pronesla: „Nechte nás o samotě…“

A říkala to svému šéfovi!  Neprosila o soukromí s kolegou, milencem ani přítelem. Chtěla být o samotě s jeho výtvorem. S ELIZOU – chatbotem, který byl tak přesvědčivý, že v lidech vyvolal pocit, že jim rozumí!

Weizenbaum tehdy nevytvářel „inteligenci“ v dnešním slova smyslu. ELIZA byla ve skutečnosti jednoduchý program, který dělal jedinou věc: hledal klíčová slova ve větách a vracel je zpět v podobě otázek. Ale to stačilo.

Například když jste napsali:
„Cítím se unavená a ztracená.“
ELIZA odpověděla:
„Proč se cítíte unavená a ztracená?“

A lidé mluvili dál. A dál. A dál.

Nejslavnější verze programu – DOCTOR – napodobovala rogeriánského psychoterapeuta. Žádné složité rady, žádné chytré analýzy. Jen zrcadlení vašich slov a nenápadné otázky, které vás přiměly otevřít se ještě víc.

Psychologové tehdy začali mluvit o fenoménu, který dostal jméno ELIZA efekt: lidská tendence připisovat strojům city, úmysly a „mysl“, i když tam ve skutečnosti není nic než pár řádků kódu.

A Weizenbaum? Ten byl zděšen.

Původně to měl být jen test komunikace mezi člověkem a strojem. Ale když viděl, jak i jeho vlastní sekretářka – která denně sledovala vznik programu – s ELIZOU navázala emoční vztah, došlo mu něco znepokojivého.

Možná lidem nestačí pravda. Možná jim stačí iluze, že je někdo poslouchá.

Weizenbaum později napsal knihu Computer Power and Human Reason, kde varoval před přeceňováním schopností počítačů. Zároveň ve své době popsal programátory jako „neupravené mladíky se zapadlýma očima, kteří sedí u konzolí s prsty připravenými k útoku na klávesnici jako hazardní hráči sledující kostky.“ – popis, který je dodnes až děsivě aktuální.

A pak ELIZA zmizela. Kód se ztratil v archivech MIT a stala se z ní jen poznámka pod čarou v historii.

Rok 2021. V zaprášeném archivu MIT objevil Jeff Shrager složku nadepsanou „počítačové konverzace“. Uvnitř – poklad. Vybledlé tisky na děrovaných páskách, ručně psané poznámky a téměř kompletní zdrojový kód ELIZY v jazyce MAD-SLIP.

Oživit ho ale nebylo snadné. Bylo nutné postavit emulátor dávno zapomenutého počítače IBM 7094, rozluštit staré výpisy a znovu spojit jednotlivé části. Trvalo to tři roky, než tým Ruperta Lanea mohl v prosinci 2024 oznámit:

A nejen to. Vědci objevili i funkci, o které se Weizenbaum zmínil jen letmo – ELIZU šlo učit nové odpovědi. Stačilo napsat znak „+“ a program vás požádal: „PLEASE INSTRUCT ME“.

Byla to taková pravěká verze ChatGPT – jen místo miliard parametrů neuronové sítě jste museli ručně zadat každé nové pravidlo konverzace.

Mezitím se na druhém konci Ameriky připravovalo něco velkého. Cameron Jones a Benjamin Bergen sezvali téměř 2000 dobrovolníků a postavili proti sobě tři „soupeře“ v legendárním Turingově testu: nejmodernější GPT-4, jeho předchůdce GPT-3.5… a starou dobrou ELIZU.

Navrhl ho v roce 1950 britský matematik a geniální průkopník informatiky Alan Turing (více o jeho životě a genialitě najdete v našem článku Alan Turing – Génius, který porazil nacisty).

Turingův test je jednoduchý:

• Máte člověka, stroj a soudce, který s nimi komunikuje jen přes text.
• Soudce nevidí, kdo je kdo, a snaží se zjistit, kdo je člověk a kdo stroj.
• Pokud stroj dokáže soudce zmást tak, že ho považuje za člověka, testem prošel.

Jinými slovy – nejde o to, jestli stroj myslí. Jde o to, jestli dokáže předstírat, že myslí.

Výsledky experimentu byly překvapivé.

• GPT-4 oklamal lidi ve 49,7 % případů – slušný výkon pro moderní AI.
• GPT-3.5 se dostal jen na 20 %.
• A ELIZA? Se svým primitivním trikem zrcadlení emocí dosáhla 22 % – čímž porazila GPT-3.5.
  

Jak je to možné? Ukázalo se, že lidé posuzují „lidskost“ chatbotů hlavně podle toho, jak zvládají emoce a sociální interakci. A právě v tom byla ELIZA překvapivě dobrá.

Zatímco moderní AI modely občas až příliš okázale předvádějí svou inteligenci, ELIZA prostě jen… naslouchala.

ELIZA vznikla jako jednoduchý experiment mezi lety 1964–1967. Nebyla to „inteligence“. Nebyla to ani snaha o dokonalého konverzačního agenta. A přesto ukázala něco, co se za 60 let nezměnilo:

Možná nepotřebujeme AI, která myslí. Možná potřebujeme AI, která dokáže být tichým zrcadlem našich slov.

A možná proto i dnes – v době neuronových sítí, miliard parametrů a hypermoderních algoritmů – má stará dobrá ELIZA stále co říct.