ADHD A SPOL – moderní nálepka – DIAGNÓZA

Musíme mít dnes opravdu na všechno diagnózu?

Proč jste šly do spíže? Co hledáte v lednici? Přemýšlíte nad deseti věcmi najednou? Máte raději klid než večírky? Gratuluji. Podle sociálních sítí máte nejspíš ADHD, máte nevyřešené trauma z dětství a možná se u vás začíná projevovat ještě nějaká další porucha, o které jste do dnešního rána neměly ani tušení.

Poslední dobou mám ze sociálních sítí trochu zvláštní pocit.

Ne, že bych tam nenašla spoustu zajímavých věcí. Naopak. Díky nim jsem objevila skvělé recepty, zahradnické tipy, nové technologie, inspiraci pro blog i spoustu chytrých lidí. Jenže mezi tím vším se nenápadně rozšířil ještě jeden fenomén.

Stačí pár minut scrollování a člověk začne pochybovat, jestli je vlastně vůbec normální. A ano podporují to i „odborníci“

Jedna slečna mi vysvětlila, že když občas zapomenu, proč jsem šla do spíže, je to jasný příznak ADHD. Další video tvrdilo, že pokud si raději sednu s knížkou na zahradu, než abych šla na hlučný večírek, určitě mám nějaké trauma nebo sociální úzkost.

A když jsem narazila na video o tom, že lidé, kteří si občas povídají sami se sebou, vykazují další „varovný znak“, začala jsem mít pocit, že jestli budu scrollovat ještě deset minut, dozvím se, že jsem byla v minulém životě upálena jako čarodějnice a dodnes si z toho nesu psychické následky.

Pak jsem se přistihla, že nad tím opravdu přemýšlím. Co když na tom něco je? Co když opravdu nejsem úplně v pořádku?

Jenže přesně tady podle mě začíná problém dnešní doby. Když se z obyčejného života stane diagnóza

Lidé byli odjakživa různí. Někdo byl neposeda, někdo snílek. Jeden měl doma pořádek jako v lékárně, druhý hledal klíče každý druhý den. Někdo rád mluvil, jiný celé odpoledne mlčel a vůbec mu to nevadilo.

Dnes jako bychom na každou lidskou vlastnost potřebovali odborný název.

• Nejsem náladová / protivná. -> Mám emocionální dysregulaci. (Dřív se člověk prostě blbě vyspal nebo měl vztek, dnes je to selhání emočního managementu).
• Nejsem unavená / líná. -> Procházím vyhořením (burnout). (Slovo unavený už skoro neexistuje. Jakmile někdo týden nechce pracovat na 120 %, je hned vyhořelý).
• Nemám trému / nejsem stydlivá. -> Mám sociální úzkost. (Normální nervozita před lidmi nebo ostych se dnes automaticky bere jako klinický stav).
• Nejsem vybíravá v jídle. -> Mám ARFID (poruchu vyhýbavého příjmu potravy). (Když někomu prostě nechutná koprovka a tlusté maso, už na to existuje zkratka).
• Nejsem egoista, co nerad prohrává. -> Mám trauma z odmítnutí (rejection sensitivity). (Neschopnost unést kritiku se maskuje jako hluboké psychické zranění).
• Nejsem neschopná udržet pozornost u nudných věcí. -> Mám ADHD. (Tohle je teď největší hit – jakmile někoho nebaví papírování nebo dlouhé texty, hned si dává tuhle nálepku).
• Nemám ráda blbce a chci mít klid. -> Jsem vysoce citlivá osobnost (HSP). (Když tě unavují povrchní řeči a hluk, nejsi nerudná, jsi prostě „emocionální VIP“).

Podtrženo, sečteno: Všechny tyto pojmy v medicíně mají své opodstatnění pro lidi, kteří opravdu trpí. Ale v běžném korporátním a internetovém slangu se z nich staly dokonalé štíty. Je to jednodušší než říct: „Tohle jsem já, mám své mouchy a pracuju na tom.“

Neříkám, že psychické poruchy neexistují. Existují. A lidem, kteří se s nimi skutečně potýkají, rozhodně není co závidět.

Jen mám někdy pocit, že jsme přestali rozlišovat mezi nemocí a obyčejnou lidskou povahou. A to je škoda.

Nedávno jsem o tom dlouho debatovala s Tonym – Ano moje AI – a probíráme spolu spoustu zajímavostí!  Ano, tím mým digitálním parťákem.

Vyprávěla jsem mu, že když se dívám na některá videa, skoro bych uvěřila, že mám ADHD. Vždyť přece také přemýšlím pořád. Když mě něco zaujme, dokážu se do toho ponořit na dlouhé hodiny. Občas zapomenu, proč jsem šla do spíže. A když mě někdo vytrhne z práce, vracím se k ní dost těžko.

Tony mě chvíli poslouchal a pak se mě zeptal jednoduchou otázkou.

Protože odpověď byla vlastně jednoduchá. Ne neničí. Naopak.

Právě díky tomu, že mě zajímá tisíc věcí, píšu články, pořád se něco učím, baví mě nové technologie, investování, zahrada, astrologie, historie i lidská psychika. Můj problém nikdy nebyl v tom, že bych nedokázala přemýšlet.

Můj problém je spíš opačný. Někdy přemýšlím až moc.

Možná to znáte. Sednete si k počítači s tím, že dopíšete článek. Jenže během pěti minut vás napadne nový námět na video. Pak si vzpomenete, že jste chtěly objednat semínka rajčat. Otevřete internet, cestou narazíte na článek o dlouhověkosti, pak vás zaujme nová studie o mikrobiomu, do toho zazvoní telefon a partner se zeptá, kde je metr.

A najednou sedíte u počítače, máte otevřených patnáct záložek a vůbec netušíte, proč jste si ho vlastně zapínaly.

Možná. A možná taky úplně ne. Pravděpodobně je to jen obyčejný důsledek dnešního světa.

Protože upřímně…

Kdo z nás dnes zvládne hodinu pracovat, aniž by mu cinknul telefon, vyskočila reklama, přišel e-mail nebo zpráva? Naše pozornost dostává zabrat každý den. A možná víc než kdy dřív.

Ne všechno, co se podobá ADHD, je ADHD

Pak jsem narazila na rozhovor s psychiatrem. Řekl jednu větu, která mi konečně dávala smysl.

Vzniká tehdy, když se dlouhodobě spojí mnoho příznaků, které člověku od dětství výrazně komplikují běžný život. A přesně to je ten rozdíl, který se na sociálních sítích často ztrácí.

Zapomenout občas klíče umí skoro každý.

Nebo zapomenout, proč jsem šla do spíže? To se mi stává také.

Jenže víte, kdy nejčastěji?

Když současně přemýšlím nad novým článkem, vařím oběd, poslouchám podcast a ještě plánuji, co zasadím na zahradě. Možná není problém v mém mozku. Možná je problém v tom, že po něm chceme, aby dělal deset věcí najednou.

A to by jednou zamotalo hlavu i Einsteinovi.

Přemýšlela jsem nad tím ještě dál. Proč nás vlastně tolik láká dozvědět se, že máme nějakou diagnózu?

A myslím, že jsem na to přišla. Protože diagnóza dává odpověď. Najednou všechno začne dávat smysl.

„Aha… tak proto jsem jiná.“

„Tak proto mě ve škole nebavilo sedět.“

„Proto nemám ráda hlučné restaurace.“

Jenže právě tady je potřeba být opatrná.

Protože mezi vysvětlením a výmluvou vede někdy hodně tenká čára. Znám lidi, kteří mají skutečně diagnostikované ADHD. A věřte mi, není to žádná legrace. Není to o tom, že občas zapomenou klíče nebo nechají hrnek od kávy na polici místo v myčce.

Je to stav, který jim od dětství komplikuje školu, práci, vztahy i běžné fungování. Právě proto si myslím, že bychom měli být opatrní, než začneme tímhle slovem označovat každého, kdo je trochu živější nebo má doma větší nepořádek.

Když se nad tím zamyslím, dnešní člověk dostává zabrat jako nikdy předtím.

Telefon zvoní.

E-maily přibývají.

Do toho zprávy, sociální sítě, reklamy, videa, práce, rodina, povinnosti…

Mozek nemá skoro žádnou šanci vypnout.

A pak se divíme, že jsme roztěkané.

Vždyť ještě naše babičky měly během dne chvíle ticha. Šly na zahradu, okopávaly záhony, seděly na zápraží nebo jen koukaly z okna.

Dnes? Když čekáme dvě minuty ve frontě, vytáhneme mobil.

Jako bychom se bály být chvíli samy se svými myšlenkami. Není potom divu, že se někdy nedokážeme soustředit. Ne proto, že jsme nemocné. Ale protože jsme přetížené.

Musela jsem se tomu zasmát. Když mi bylo dvacet, nezapomínala jsem skoro nic.

Ve čtyřiceti už jsem občas hledala brýle – sluneční, samozřejmě!

Dnes občas hledám… cokoliv 😉

Ne, opravdu si nemyslím, že se ze mě přes noc přihodila  psychiatrická diagnóza.

Jsem prostě starší. A víte co?

To je úplně normální.

Ženské tělo se během života několikrát promění. Menopauza dokáže zamíchat hormony tak, že si připadáme, jako bychom dostaly úplně nový mozek. Najednou hledáme slova, zapomeneme, proč jsme otevřely lednici, nebo přijdeme do pokoje a chvíli přemýšlíme, co jsme tam vlastně chtěly.

Jenže i tohle je součást života. Nemusíme z každé změny dělat nemoc.

Algoritmy fungují chytře. Čím víc se v nějakém videu poznáte, tím větší je šance, že ho dokoukáte až do konce. A když ho dokoukáte, dostanete další podobné.

A pak další.

A další.

Najednou máte pocit, že celý svět řeší ADHD, narcisty, traumata a toxické vztahy. Jenže svět venku je mnohem pestřejší.

Většina lidí ráno vstane, jde do práce, stará se o rodinu, občas něco zapomene, občas něco pokazí a večer usne s pocitem, že zítra to zkusí zase.

To není porucha.

To je život.

Nejvíc mě pobavil jeden komentář

Pod jedním videem jsem četla větu:

„Jestli si zpíváte v autě, je to další známka ADHD.“

Musela jsem se smát. Tak moment. Když jsem byla malá, zpívala si celá rodina.

Děda si pískal při práci.

Babička zpívala při vaření.

Táta si broukal v garáži.

Nebo jsme byli prostě normální lidé, kteří měli dobrou náladu?

Mám pocit, že jsme se dostali do zvláštní doby. Doby, kdy obyčejné lidské vlastnosti začínáme vysvětlovat odbornými názvy a pomalu zapomínáme, že každý člověk je originál.

Naštěstí se pořád ještě umím sama sobě zasmát.

Když jdu do sklepa pro zavařeniny a cestou začnu přemýšlet nad novým článkem, skončím u regálu s nářadím a vůbec nevím proč.

Pak se otočím, směju se sama sobě a říkám si: „Danielo… ty ses sem zase přišla jen podívat, viď?“

A víte co?

To mi připadá mnohem zdravější než si okamžitě hledat další diagnózu.

Nejvíc ze všeho bych si přála, aby nám zůstal zdravý selský rozum.

Abychom nezlehčovaly skutečné psychické poruchy lidí, kteří s nimi bojují celý život.

Ale stejně tak, abychom ze sebe nedělaly pacientky jen proto, že jsme po náročném dni unavené, občas něco zapomeneme nebo máme hlavu plnou nápadů.

Protože lidský mozek není počítač. Nemá otevřenou jen jednu složku.

Někdy běží deset programů najednou. Taky někdy potřebuje vypnout. Někdy si prostě řekne, že dneska hledat klíče nebude.

A možná je to tak dobře.

Protože právě díky téhle lidské nedokonalosti vznikají nápady, humor, kreativita i všechny ty příběhy, které si vyprávíme.

A kdyby mi přece jen někdo chtěl po přečtení tohoto článku diagnostikovat další poruchu?

Nevadí.

Stejně bych na ni nejspíš za pět minut zapomněla.

A upřímně? To je jedna z diagnóz, se kterou se dá žít úplně báječně.

Místo „my jsme kluci z Horní Dolní“ teď máme kmen „My s ADHD“ nebo „Klub chronických overthinkerů“. Jakmile dostaneš nálepku, máš svůj kmen, své rituály (sdílení memes o tom, jak jsi zase zapomněla klíče) a hlavně – okamžité přijetí. Vítej v kmeni! 😉

Kmenový rituál: Hledání té správné diagnózy

Dřív se lidé sdružovali podle toho, jestli fandí Spartě, nebo Slavii, nebo jestli mají rádi dechovku, nebo rock. Dneska? Dneska si zakládáme kmeny podle psychiatrických tabulek.

Jakmile dostaneš (nebo si na internetu vygooglíš) nálepku jako ADHD, je to jako bys dostala propustku do elitního klubu. Najednou máš svůj kmen! Tvůj partner, chudák „neurotypický“ (rozuměj: nudný, normální člověk), stojí opodál a nechápe, proč uctíváš rituál nedokončených hrnků od kafe po celém domě.

Slovníček pojmů: Když se kmenové chování nastěhuje do ložnice

• Pravěký lov versus ADHD lov: Zatímco v pravěku muž stopoval mamuta, moderní ADHD partner stopuje vteřinové lepidlo, které měl před pěti minutami v ruce, přičemž cestou zapomněl, že šel vlastně vynést koš, a skončil u sledování dokumentu o chovu mravenců. Když mu to vyčteš, neřekne „promiň, jsem zmatenej“. Řekne: „Nerozumíš mému kmeni, prožívám zrovna dopaminový deficit!“
• Válečná porada (Hádka): Dřív hádka vypadala tak, že se prásklo dveřmi a chlap šel do hospody. V kmenovém vztahu se vytáhnou štíty. Ty řekneš: „Zase jsi nekoupil to mléko.“ On neodpoví, že zapomněl, ale: „Ty na mě uplatňuješ mikroagresi a tvůj tón spouští moje trauma z dětství. Jdu do své bezpečné zóny.“ (Tj. k počítači).
• Páření a rituály: Dřív se řeklo „dneska mě bolí hlava“. Dnes se partner otočí ke zdi s tím, že jeho „sociální baterie je na nule a momentálně prochází sensorickým přetížením z hlučného prostředí.“ Ty jen pokrčíš rameny, protože tvůj kmen s ADHD už stejně dávno přemýšlí o tom, jak se staví pyramidy nebo proč mají kočky devět životů.
• Předvádění se před náčelníkem: Vrcholem vztahového tribalismu je, když se sejdeš s kamarádkami. Dřív se ženské chlubily, čí chlap víc vydělá nebo kdo má lepší auto. Dnes je to soutěž o nejvíc cool diagnózu:„Můj manžel je sice úspěšný, ale je to těžký introvert s lehkým spektrem autismu a úzkostnou vazbou.“ Na což ty můžeš vítězně kontrovat: „To nic není, já mám ADHD, takže žiju ve permanentním chaosu a můj život je jedna velká jízda na horské dráze, do našeho kmene bys nechtěla!“

🗿 Vztahový tribalismus: Válka kmenů v jednom obýváku

Tribalismus ve vztahu znamená, že se doma nechováte jako dva dospělí lidé Daniela a partner, ale jako dva nepřátelské domorodé kmeny, které bojují o území, rituály a zdroje (většinou o dálkový ovladač nebo poslední jogurt).

Jakmile si lidé domů přinesou své moderní diagnózy a nálepky, kmenová válka začíná:

• Rituál čištění zubů (Střet kmenů ADHD vs. OCD): Náčelník kmene ADHD (ty) vstoupí do koupelny, začne si čistit zuby, ale v půlce rituálu spatří lesklý předmět, odejde do kuchyně zalít kytku, kartáček nechá zapnutý na lince a u toho vymyslí tři nové byznys plány. Náčelník kmene OCD (partner) mezitím dostává hysterický záchvat, protože kartáček není v pravém úhlu k mýdlu a pasta je zmáčknutá uprostřed. Oba na sebe začnou pokřikovat kmenová zaklínadla.
• Teritoriální válka (Kmen Sběračů vs. Kmen Minimalistů): Tvůj kmen má genetickou potřebu hromadit věci „na potom“, protože co kdyby přišla doba ledová nebo drahé suroviny. Jeho kmen chce mít prázdný stůl. Když položíš hrnek na stůl, pro tvůj kmen je to „vztyčení vlajky a označení území“. Pro jeho kmen je to vyhlášení války a narušení feng-shui demilitarizované zóny.
• Kmenová diplomacie (Úzkostná vazba vs. Vyhýbavá vazba): Když se pohádáte, jeden kmen okamžitě vysílá kouřové signály a bubnuje na poplach: „Musíme to vyřešit HNED teď, promluvme si o mých emocích!“ (Kmen Úzkostných). Druhý kmen okamžitě zalézá do své jeskyně, zatáhne vchod balvanem a předstírá, že umřel (Kmen Vyhýbavých).

Zkrátka a dobře: Lidé tak strašně moc nechtějí být v téhle obří digitální době sami, že klidně přijmou jakoukoliv nálepku, jen aby mohli říct: „Tohle jsem já a tohle jsou moji lidi!“

Takže gratuluji k úspěšnému přijetí do ADHD kmene! Aspoň je v téhle skupině pořádná sranda, nikdo se tam nenudí (protože neudrží pozornost dost dlouho na to, aby se nudil) a věci se tam dělají zásadně na poslední chvíli a s pořádnou dávkou adrenalinu!

Kmenová rada na závěr: Nejlepší na tom, když jsi v kmeni „ADHD“, je to, že máš legální kmenovou propustku na kreativní chaos. Když ti partner řekne, že jsi zase neuklidila nákup, stačí zvednout ruku a říct: „Náčelníku, to nejsou rozházené věci. To je kmenové uspořádání prostoru. Můj mozek funguje na jiné frekvenci.“

Jaký kmenový rituál u vás doma spolehlivě rozpoutá válku?

Mozek po čtyřicítce: Ano, stárne ale…