Patrik, hadi a naše vnitřní síla: Proč slavit 17. březen!

Pojďme si na chvíli sednout, uvařit si pořádný čaj (nebo si nalít něco ostřejšího, nebudeme si nic nalhávat) a probrat toho Patrika.

Jestli mě v posledních letech něco dokáže nadzvednout ze židle, tak je to ten komerční cirkus, co se z toho stal. Všude samé plastové trojlístky, lidé v příšerných zelených parukách a pivo, co vypadá jako jar na nádobí. Přitom pod tím nánosem levného kýče tluče srdce něčeho mnohem hlubšího, co nám, velkým holkám, má co říct. Celý svět ho sice slaví 17. března, ale ruku na srdce – víme vůbec, koho uctíváme?

---

---

Málokdo ví, že tenhle slavný misionář vlastně nebyl žádný Ir, ale kluk z římské Británie -Svatý Patrik (irsky Naomh Pádraig, angl. Saint Patrick). A ty legendy o tom, jak z ostrova vyhnal hady, protože ho jeden napadl při kázání? No ták, buďme k sobě upřímné – fyzicky se tam ti plazi prostě nevyskytují. Je to nádherná, i když trochu drsná alegorie na to, jak Patrik jako misionář zbavil Irsko druidů a pohanů. Starý svět magie nahradilo křesťanství. Ale víte, co je na tom fascinující? Že se ty keltské kořeny nepodařilo vytrhat úplně. Ta síla přírody tam zůstala.

Keltové totiž uctívali trojlístek jako rostlinu ohlašující příchod jara dávno předtím, než Patrik přišel. On ho pak jen chytře využil, aby pohanům vysvětlil jednotu Svaté Trojice. A právě z téhle kombinace – z obyčejného jetele utrženého v trávě – se stal symbol celé země. Pro nás je v tom skrytá důležitá lekce: energie jara a schopnost znovu vyrašit i z té nejtvrdší hlíny je v nás, bez ohledu na to, co říkají tabulky nebo kalendář.

Shamrock: Symbol, který má koule (a tři lístky!)

Zatímco oficiálním znakem Irska je sice harfa, skutečným vládcem srdcí je shamrock – ten legendární trojlístek. Zapomeňte na encyklopedické definice o jetele plazivém, pro nás je to symbol víry, naděje a lásky, který svatý Patrik geniálně využil jako „PowerPointovou prezentaci“ své doby, aby pohanům vysvětlil Svatou Trojici. Dneska je tenhle zelený prcek úplně všude: od dresů nároďáků přes logo aerolinek Aer Lingus až po tu dokonale vykreslenou stopu v pěně vašeho Guinnessu. 17. března ho prostě musíte mít – ať už připnutý na klopě, nebo namalovaný na tváři. Je to neoficiální, ale naprosto všudypřítomný důkaz toho, že ty nejjednodušší věci z přírody mají tu největší sílu nás spojit. A to i bez vědeckých tabulek!

A pak je tu ta barva. Věděly jste, že historicky byla s Irskem spojená modrá? Sám svatý Patrik je nejčastěji vyobrazený v modrém rouchu a tenhle odstín dokonce nese jeho jméno. Zelená se stala symbolem až v 18. století jako projev nacionalismu a odporu proti britské nadvládě. Je v tom něco neskutečně sympatického – prostě se rozhodli, že stará pravidla neplatí, a zvolili si barvu „smaragdového ostrova“. Trochu mi to připomíná nás. Taky už nám nikdo nebude diktovat, co se k našemu věku „hodí“.

Když se podívám na to, jak Irové drží spolu, jak je hladomor rozprášil do celého světa a oni si přesto dokázali udržet svou identitu, cítím k nim obrovský respekt. Ta „zelená mašina“, co kdysi v Americe zasahovala do politiky, nebyla jen o pití v barech, ale o neuvěřitelné síle komunity. My ženy v našich letech už víme, že na nějaké pozlátko se můžeme vykašlat – důležité je to, co cítíme uvnitř a koho máme vedle sebe.

Takže až 17. března uvidíte ty davy, zkuste se na chvíli zastavit. Možná si místo toho zeleného piva raději dopřeju dobrou vařenou šunku, jehněčí nebo poctivý pastýřský koláč.

Budu přemýšlet o tom, kolik „hadů“ jsem si ve svém životě musela vyhnat sama. Každá z nás má v sobě kousek toho Patrika – ženu, co se dokáže postavit na vrchol hory, vydržet tam klidně symbolických 40 dní a nenechat se zlomit.

A k tomu nepotřebujeme žádné plastové cetky, stačí nám ta naše vnitřní, zkušená síla.

Kde uctít Patrika u nás: Od barokních soch po orosenou sklenici

Možná vás překvapí, že úctu k tomuhle světci u nás nezavedl žádný moderní marketing, ale už hrabě Jan Špork. Dokonce i v proslulém Kuksu můžete najít oltář s jeho malbou , nebo narazit na jeho sochy v Karviné či Dolní Lutyni. Ale ruku na srdce, většina z nás se s ním potká spíš u stolu. Na den svatého Patrika je totiž „každý trochu Irem“.

U nás v Česku se tenhle svátek zabydlel hlavně v irských pubech, kde se servíruje poctivé tmavé pivo nebo řízná whiskey, často doprovázená živou hudbou. Pokud chcete Patrika uctít stylově, vykašlete se na zelené barvivo a vsaďte na poctivou krmi – vyzkoušejte vařenou šunku, jehněčí, nebo klasiku v podobě pastýřského koláče či klobás s bramborovou kaší. Protože jak my velké holky víme, každá příležitost dát si sklenku něčeho dobrého a pořádně se najíst ve společnosti přátel, je prostě dobrá příležitost. Tak na zdraví, nebo jak říkají v Irsku – Sláinte!

Pravda je taková, že jsme neuvěřitelný genetický koktejl. Moderní testy DNA totiž potvrzují to, co jsme my ženy už dávno intuitivně tušily: Češi nejsou zdaleka jen Slované.

Tady je pár faktů, které můžeš klidně použít jako argument u té kávy:

• Slované jsou v menšině: Čistě „slovanské“ geny (haploskupinu R1a) má u nás jen asi 35 % populace. To znamená, že dvě třetiny z nás mají v krvi něco úplně jiného!
• Keltsko-germánská stopa: Zhruba třetina Čechů nese geny, které vědci označují jako západoevropské (haploskupina R1b). To je přesně ta stopa, kterou tu nechali Keltové (Bojové, podle kterých se naše země jmenuje Bohemia) a později Germáni. Máme tedy k Irům nebo Francouzům geneticky mnohem blíž, než si myslíme.
• Křižovatka Evropy: Zbytek je pestrá směsice – od Vikingů přes Balkán až po geny z dob lovců mamutů. Jsme prostě „velká evropská rodina“ v jednom malém českém rybníčku.

Fascinující je i to, že v našich ženách ta keltská linie přežívá víc, než se zdá. Zatímco mužské linie se často měnily s tím, jak se tudy prohnaly různé armády, ty ženské (mitochondriální DNA) jsou u nás stabilní tisíce let. Takže ta tvá „vnitřní Keltská bohyně“ tam pravděpodobně opravdu je a hlásí se o slovo!

I historici se dnes shodují, že když k nám Slované přišli, původní obyvatelstvo (Kelty a Germány) nevyvraždili, ale prostě s nimi začali žít, mísit se a předávat si zkušenosti. Takže v nás ta keltská magie, smysl pro přírodu a možná i ta trocha tvrdohlavosti koluje v plné síle.

Čarodějky tomu říkají kouzlo, věřící – modlitba,