Mluvila jsem s ďáblem. A víš co mi řekl?

Jasně, zní to dramaticky. Ale přesně takhle začíná jedna z nejodvážnějších knih, která mi v posledních pár letech přistála do rukou!

A upřímně? Čekala jsem motivační blábol v tvrdých deskách. Dostala jsem facku. Tu příjemnou.

Napoleon Hill ji napsal v roce 1938. Jenže – a tady se to zajímavé teprve rozjíždí – jeho žena mu zakázala ji vydat. Bálo se prostě příliš lidí toho, co tam bylo napsáno? Vyšla po jeho smrti. Přemýšlíš nad tím taky? Co v knize muselo být, že ji celou tu dobu někdo schovával jako nebezpečnou věc?

Zde jsou podrobnosti k tomuto zajímavému příběhu:

Důvod nevydání: Hillova manželka (Rosa Lee Beeland) a někteří jeho blízcí přátelé se obávali, že obsah knihy je příliš kontroverzní, provokativní a mohl by poškodit jeho pověst. Kniha otevřeně kritizovala organizované náboženství, školství a další společenské instituce, které podle Hilla pomáhají lidem stát se „aimless drifters“ (bezcílnými bludci), aniž by si to uvědomovali.

Obsah knihy: Dílo je koncipováno jako rozhovor mezi Hillem (který se nazývá „pan Pozemšťan“) a samotným Ďáblem. Ďábel v knize přiznává, že ovládá mysl 98 % lidí skrze strach, prokrastinaci a negativní myšlení.

Dlouhé čekání: Rukopis zůstal bezmála 70 let zamčený v šuplíku (archivech Napoleon Hill Foundation).

Vydání: Kniha byla poprvé vydána až v roce 2011 (s anotacemi Sharon Lechter), tedy dlouho po Hillově smrti v roce 1970.

Dnes je tato kniha považována za jeden z klíčových „ztracených“ titulů Napoleona Hilla, který doplňuje jeho filozofii úspěchu o psychologickou rovinu překonávání vnitřních strachů.

Kniha je dnes považována za jedno z jeho nejhlubších děl.

Hill v ní vede rozhovor s ďáblem. Doslova. Posadí ho naproti sobě a ptá se ho: Jak to děláš? Jak dostáváš lidi pod kontrolu? A ďábel – s ledovým klidem – odpovídá. A ta odpověď, holky, je tak nepříjemně přesná, že si ji nechceš přečíst, protože tě nutí podívat se do zrcadla trochu jinak než ráno při líčení.

Mechanismus je prostý a tím pádem geniálně zákeřný. Strach a nerozhodnost. To jsou jeho dvě hlavní zbraně. Ne velké drama, ne životní katastrofy – jen tiché, každodenní „ještě ne“, „uvidíme“, „možná jindy“, „co by tomu řekli“. Procrastination, jak tomu říkají Angličané. My tomu říkáme odložení na zítra. A ďábel tomu říká vítězství.

Seděla jsem s tou knihou u okna a říkala si: to jsem přece já. Ne vždy. Ale dost často na to, aby mě to štíplo.

Až budou děti větší – no, ty už jsou velké. Až bude víc peněz – kdy přesně? Až se uklidní situace – která situace se kdy skutečně uklidnila? A mezitím se ten nápad, sen, touha nebo rozhodnutí tiše usazuje na dně šuplíku, kde na něj leží vrstva dalšího „jindy“.

Hill říká – a tady se mi líbil nejvíc – že největší problém není nedostatek schopností. Je to drifting. Být unášen proudem bez vlastního směru, nechat život, aby se dál jen tak… děl. Reagovat místo rozhodovat. Přizpůsobovat se místo volit. A přitom si říkat, že přece žijeme normálně. No fakt jo, to zní povědomě, ne?

Především jedno: strach tě nepřestane navštěvovat. To bys čekala zbytečně. Ale můžeš přestat mu otvírat dveře dokořán a nabízet mu kávu. Hill říká, že nezávislé myšlení – tedy to, že si sama rozhoduješ, co si myslíš, co chceš, jak žiješ – je ten největší odpor, který ďáblovi (nebo chceš-li: svým vlastním limitům) dokážeš vzdorovat. A to my po padesátce konečně umíme. Nebo se to aspoň pomalu přestáváme bát zkoušet.

Tak prostě. Žádná magie, žádný guru. Jen papír a tužka a trocha nepříjemné upřímnosti sama k sobě.

Zkusila jsem. A to, víš, je co napravovat! Vždy je co vylepšovat! A je toho dost 😉

Připravte se na to, že kniha je z roku 1938 a je velmi „americká“ …ano známe přeci americké filmy- takže asi tak ! Ale velmi mne překvapilo / nepřekvapilo hodnocení církve a školství zdá se, že se od roku 1938 nic a nikde nezměnilo!

• „Žít bez cílů je jako jít na výlet a nevědět kam.“
• „Zkoumáme-li všechny velké pravdy, zjistíme nakonec, že jsou jednoduché a snadno pochopitelné. Pokud ne, nejde o velké pravdy.“
• „Úsilí se projeví, pouze když se člověk odmítne vzdát.“
• „Není podivné, že se nejvíce bojíme toho, co se nikdy nestane?“
• „Jestliže neporazíte sebe, budete poraženi sebou.“

Lilith: První žena, démonka, rebelka nebo symbol ženské síly?