Slovanské ženy: Proč odmítáme falešné úsměvy

Sledovala jsem americkou influencerku, která začala s manželem žít v Čechách. A víte, co řekla? „Češi říkají, co si myslí, mluví na rovinu – nejsou zlí ani hrubí, jen vám nemazou med kolem pusy.“

Pak sama sobě odpověděla na otázku, která jí celou dobu vrtala hlavou: Američani jsou v celku falešní. „Všechno je super, úžasné a zalité sluncem!“ A taky celkem čuňátka – všude v botách a  špinavý do postele.

A přesně proto se tolik „amerických metod úspěchu“ u nás rozpadá jak domeček z karet. Protože my, Slované, máme v sobě vestavěný radar na faleš a přetvářku.

My jsme prostě národ, který:

• Neříká „Have a nice day!“ s falešným úsměvem, ale „No nazdar!“ a myslí to vážně.
• Raději řekne „Hele, tohle stojí za prd“ než „Amazing job, honey!“
• A jo – zouváme se, protože mít špínu z ulice v posteli je prostě odporný.

Image před realitou? Ne, díky

Američani mají kulturu „image před realitou“. Všechno musí být positive, shiny, exciting… i když doma brečí nad účty. Zatímco my? Klidně si zanadáváme, ale zítra to zase zvedneme a jdeme dál.

To není pesimismus. To je odolnost a realita!

„Nemůžeme být věčně usmáté panenky, který se tváří, že všechno je fajn, když vidíme, že to fajn není. A nechceme se usmívat pořád jak jelita!“ A víte co?

Právě tohle je naše síla.

Proč ta americká fasáda u nás nefunguje

Protože když nám někdo říká, že „stačí chtít a všechno půjde“, okamžitě vytáhneme selský rozum:

„Jasně, a co když mi vyhodí zrovna dodavatele, manžel onemocní a banka zvedne hypotéku? Taky stačí jenom chtít?“

My nežijeme v pohádce „fake it till you make it – Předstírej to, dokud se tím nestaneš.“. My žijeme v reálným životě, kde musíme řešíme reálný problémy. A nechceme se tvářit, že je všechno super, když není.

Tohle není otázka povahy ani „národního charakteru“, ale prostředí. Řada výzkumů z amerických univerzit popisuje fenomén vynucené, takzvaně toxické pozitivity jako kulturní normu: nikoho vlastně nezajímáš, hlavně se usmívej, funguj a neruš. Negativní emoce nejsou vítané, únava se schovává za fráze a autenticita je považovaná za slabost.

U žen je tenhle tlak ještě silnější – společnost od nich očekává neustálou vstřícnost, optimismus a emoční dostupnost. Výsledkem je falešná fasáda „všechno je v pohodě“, která nemá s vnitřní realitou nic společného a dlouhodobě vede k vyhoření, úzkostem a odcizení od sebe sama. Není to radost. Je to Stepfordské paničky 2.0.

A proč u žen 50+ v Česku narazí na ticho

Existuje věta, která se v západním světě opakuje s až náboženskou jistotou: fake it till you make it. Říkají ji koučové, marketéři, influenceři, manažeři i reklamy. V Americe zní skoro jako životní strategie. Předstírej úspěch, dokud se jím nestaneš. Působ sebevědomě, i když se tak necítíš. Hraj roli – realita se prý přizpůsobí.

Jenže pak tahle věta přistane v Česku. A hlavně mezi ženami po padesátce.
A nestane se nic. Žádné nadšení. Žádné „wow“. Jen lehký, chladný úsměv a ticho.

Jiná zkušenost, jiná imunita

Ženy 50+ u nás nejsou cynické. Jsou zkušené.
Prošly režimy, změnami, sliby, které neplatily, i pravdami, které bolely. Viděly, jak se věci říkají nahlas a dělají potichu. Naučily se číst mezi řádky. A hlavně – naučily se poznat, kdy je za slovy prázdno.

Západní marketing staví na dojmu. Na energii. Na prodeji pocitu, že když budeš takhle mluvit, oblékat se a myslet, staneš se někým lepším.
Slovanská žena po padesátce ale nežije v dojmech. Žije v realitě. A ta má paměť.

„Fake it“ naráží na středoevropskou zeď

V našich končinách má autenticita jinou váhu. Ne jako póza, ale jako výsledek. Ne „tvář se silně“, ale buď silná, nebo mlč. Ne „říkej, že víš“, ale ukaž, že víš. A když nevíš, tak to klidně přiznej. To je tu pořád víc ceněné než sebevědomá lež.

Proto rčení typu fake it till you make it u nás zní podezřele. Připomíná to obchodníky s deštěm. Hodně slov, málo obsahu. Hodně emocí, žádná odpovědnost. A ženy, které už něco zažily, na to nemají čas.

Reklama bez hodnoty končí v tichu

Západní reklama je hlučná. Křičí: musíš, hned, teď, jinak ti něco uteče.
Jenže ženě 50+ v Česku už neutíká skoro nic. Ona ví, co má. Ví, co nepotřebuje. A ví, že skutečná hodnota se nevnucuje.

Když produkt, myšlenka nebo směr nemá přidanou hodnotu, nedostane vztek ani odpor. Dostane něco mnohem horšího – ignor. Ticho. Ledový klid. A to je konec každého marketingu.

Proč to u nás nefunguje

Ne proto, že bychom byly pozadu. Ale proto, že jsme dál.

Dál od iluzí. Dál od prázdných slov. Dál od předstírání. Ženy po padesátce v Česku nepotřebují, aby jim někdo říkal, kým mají být. Ony už to vědí. A pokud něco přijmou, pak jen proto, že to obstálo v čase, zkušenosti a životě.

A přesně tady Západ často naráží.
Protože slovanskou ženskou 50+ hype reklamou neoklameš. Když za tím nic není, schytáš jen ten tichý úsměv. A pak už tě nikdo neposlouchá.

A to je možná ta největší svoboda,

Co s tím? Být autentická

Když děláte obsah, byznys, komunikaci – cokoliv –  nemůžete a nesmíte dělat obsah ve stylu „všechno je nádhera“. Vaše síla je v tom, že jste  skutečná, syrová a civilní❣

Ženy vám budou věřit, protože s nimi nemluvíte jako s dětmi, ale jako s rovnocennými ženami, který už vědí, že svět není pozlátko.

Nemusíme se usmívat na celý svět. Nemusíme předstírat nadšení, když nám něco nevoní.

Můžeme říct věci na rovinu – a přesto (nebo právě proto) se lidé vrátí.

Protože autenticita, upřímnost a civilnost má v dnešní době vyprázdněných frází hodnotu zlata.

My si vystačíme s našim zdravým selským rozumem, trochou ironie a schopností říct věci tak, jak jsou. To je vidět i na reklamách. To, co na Západě funguje – přepálené nadšení, barevné štěstí a křik „to chci a musím mít hned“ – u Češek, Slovenek, Polek nebo Rusek neprojde. Spíš to vyvolá chladný odstup, protože slovanské ženy emocemi ani úsměvem neplýtvají a rozdávají je jen tam, kde to má smysl – nejsme žádné středoškolské roztleskávačky 😉

A víte co? Právě proto nás mají rádi.

Umění mít věci u prdele: Manifest Bohyně