Masopust – když se zima loučí s trochou divokosti

Masopustem se většinou rozumí třídenní hýření, které předchází čtyřiceti dnům půstu před Velikonocemi.

Možná vás to překvapí, ale není to kvůli maškarám. Ten moment, kdy cítím, že se něco blíží. Jaro ještě není, ale vzduch už má jinou chuť. A právě do téhle chvíle mezi tím, co bylo, a tím, co teprve přijde, patří masopust … Je to kvůli tomu pocitu poslední radosti před klidem. Jako kdybyste si ještě jednou dopřály všechno dobré, než přijde čas na ticho a rozjímání.

Takže – Odteď až do 18. února jedeme bomby – dobré jídlo, pití a karneval, co nemá chybu. Poznačte si víkend 14.–15. února, to bude absolutní vrchol! Naši předkové to věděli – před čtyřiceti dny půstu si prostě pořádně užijte. Jezte, pijte, smějte se❣

Masopust končí v úterý 17. února. Pak přichází Popeleční středa (18. února) a všechno se zastaví. Půst trvá až do 4. dubna – do Bílé soboty.

Vůně, která patří k masopustu

Pamatuju si, jak jsem byla malá a babička smažila koblihy.

Celý dům voněl horkým olejem, cukrem a tou sladkou něhou teplého těsta. Všichni jsme se motali kolem plotny a čekali, až nějaká vyskočí na talíř. Boží milosti. Škvarková pomazánka na čerstvém chlebu. Vepřové koleno.

Dnes to možná zní těžce. Ale tehdy – a vlastně i teď – to byl rituál. Společné jídlo. Společná chvíle.

A ten pocit se dá vrátit. Stačí otevřít okno, pustit dovnitř únorový vzduch a zapnout troubu.

Když jsem byla poprvé na masopustním průvodu, bylo mi padesát.

Jo, opravdu. Nikdy předtím mě to nenapadlo. Ale kamarádka řekla: Jedem do Hlinska, tam to umí. A měla pravdu. Viděla jsem medvěda na provaze. Medvědáře v kožichu. Masky, co vypadaly, jako by vypadly ze starých pohádek – babky s nůší, koně, šašky. A ten zvuk! Dřevěné plácačky, smích, hudba.

UNESCO to zapsalo na seznam mistrovských děl. Ale já jsám si zapamatovala něco jiného – jak se lidi smějí. Jak si berou čas na blbost. Jak se zastavují.

To je ta krása masopustu. Není dokonalý. Není vyleštěný. Je prostě živý.

zní přísně – a kdysi opravdu byla. Popel na čele. Slova „prach jsi a v prach se obrátíš.“ Půst, ticho, žádné maso. Naše babičky nesměly šít, drát peří ani štípat dříví. Jinak prý… blechy, kulhavé krávy, žáby v lnu.

Dnes už většina z nás tohle nedodržuje. Ale něco z toho klidu by snad mohlo zůstat, ne?

Zjistila jsem, že půst nemusí být o odříkání. Může být o vnitřním úklidu. O tom, že si dopřejete ticho. Že se na chvíli zastavíte.

Šest nedělí mezi masopustem a Velikonocemi má svá jména. A já mám svou favoritu.

Maminky pekly v noci preclíky a věšely je na stromy v zahradě. Ráno řekly dětem: To je od lišky. Děti se pomodlily, snědly je – a celý rok je prý nebolely zuby.

Není to nádherný příběh?

Vyzkoušela jsem to loni. Ne kvůli zubům. Ale kvůli tomu pocitu něco vytvořit rukama, něco darovat, něco si vymyslet.

Preclíky od lišky. Teplé, křupavé, vonící kmínem.

To se vynáší Morena, slaměná loutka. Shoří nebo odpluje po potoce – a končí zima. Oficiálně.

To je přesně ten moment, kdy si říkám: jo, svět se točí dál. Všechno pomíjí. A to je v pořádku.

Je o tom, že si dovolíte užít si poslední kousek zimy naplno. Upéct něco dobrého. Sejít se s přáteli. Zasmát se. A pak – s klidem – pustit zbytek.

Já si ten víkend 14. a 15. února udělám hezký. Možná upeču koblihy. A možná vyrazím na nějaký průvod. A nebo jen zapálím svíčku a budu sedět u okna.

Ženy při masopustním tanci vyskakovaly co nejvýš, protože se věřilo, že jak vysoko vyskočí, tak vysoký jim naroste len nebo obilí . Představte si ty babičky, jak skáčou jako zběsilé!

Po masopustu následoval „Pytlový čtvrtek“ – den, kdy se dojídaly úplně poslední zbytky z masopustních hodů . A proč pytlový? „Protože po masopustě, co ještě zbude, všecko, všecinko se sní, stráví – zpytluje!“

V pondělí se postavil mlýn a v úterý se v něm „semlely staré báby na mladé“. To si představte – ironická oslava omlazení!

Postava Bakuse, „pán ožralců“, byla souzena, odsuzována a trestána – například vhozením do kašny na náměstí, upálením nebo pohřbením Zahratka. Drama jako vyšité!

Během masopustu bylo možné v různých koutech Evropy vidět parodické mše se směšnými kázáními, humorné scénky a satirické písně na kleriky. Středověká svoboda projevu!

Medvěd je doložen minimálně od 6. století, ale používal se už v pradávných pohanských dobách. To je více než 1500 let staré divadlo!

Postava „žida“ s pytlem mohla být hrána jen ženatým a zaopatřeným mužem. Měl začerněný obličej, oblek pošitý hadříky, peřím a penízky. Staral se o zábavu, vyprávěl příběhy, smlouval a kradl almužny, obilí i peníze. Taková legální loupež!

Pokud se v obci během masopustu nekonala žádná svatba, mluvilo se o „prašivém masopustu“. Bez svatby prostě nebyla sranda!

Lidé v maskách vlezli do polovypuštěného rybníka a vyváleli se v bahně – věřilo se, že to přinese hojný rybolov v příštím roce. Bahnitá prosperita!

Zábava musela skončit přesně o půlnoci. Přišel ponocný, zatroubil na roh a rychtář všechny vyzval k rozchodu. Jako by si dnes chtěla policajta s takovou pravomocí!

Na Popeleční středu nesměly ženy příst, šít, štípat dříví ani drát peří. Kdo by neposlechl, toho by pokousaly blechy, nenesly by mu slepice, kulhaly krávy, len na poli by sežraly žáby Wikipedia. Drastická varování!

V některých oblastech si ženy pořádaly své vlastní slavnosti označované jako „jalové hody“ Wikipedia. Ženská solidarita v akci!

Na masopustní pondělí se konaly „mužovské bály“, kam nesměli svobodní mládenci ani děvčata, pouze ženatí a vdané Wikipedia. Exkluzivní klub ženatých!

Slovo „mjasopust“ je doloženo již ve velkomoravských pramenech z 9. století Wikipedia. To je přes 1100 let tradice!

Krása, ne? 😊

Protože masopust mi připomíná: Že se jaro blíží! Tvůj- můj čas. Radost a veselí.

A to je přesně to, co velká holka potřebuje.

---

Tak co, upečete si letos koblihy? Nebo zkusíte preclíky od lišky? 🦊

---

Osobnosti LEDNA: Kdo slaví v prvním měsíci roku?