Když Mikuláš klepe na dveře a o kouzlu večera

Celý rok si říkám, že jsem dospělá žena, pragmatická, se vším vyřízená. A pak přijde pátého prosince večer a já se najednou vrátím o čtyřicet let zpátky.(je to víc, ale nedělejme z toho drama😋)

Sedím u okna se šálkem čaje v ruce. Venku je tma, ulice svítí vánoční výzdobou, a já čekám. Jo, opravdu čekám. Jako bych byla zase ta holčička v teplých punčochách, co se bála i těšila – už aby tu byli , už aby to bylo za mnou … hmmm a copak mi přinesou a samozřejmě trošínku obavy, ale ne moc, já sem prostě BYLA hodná 😉

Dnes ráno jsem pekla perníčky. Nemusela jsem, ale proč ne. Potřebovala jsem to já. Tu vůni skořice a hřebíčku, jak se line kuchyní a pak celým domem. To je přece ten signál, že advent začal doopravdy.

Vzpomínám si, jak pekli mikulášské věnce – ten krásně spletený z kynutého těsta, ozdobený sušenými švestkami a meruňkami napíchnutými na špejlích jako malý slavnostní stromek. Babička v tom měla takový klid, takovou jistotu. Dneska už to moc lidi nepečou.

Pamatuju si ten zvuk dodnes. To cinkání řetězů, těžké kroky, a pak – zvonek u dveří! Mikuláš byl vysoký, v bílém plášti, s dlouhým bílým vousem a zlatou mitrou. Ale čert byl ještě větší – bože bylo to kouzlo, strach, respekt , úžas i nádhera! Ségra se dost bála! Mikuláš měl v ruce berlu, pohled přísný, ale ne nepřátelský. . . zapomněla sem i svojí nachystanou velkolepou básničku a tak jsem vždy vykoktala něco jako Mikuláš ztratil plášť a nebo andělíčku můj strážníčku 😂

Anděl měl křídla z bílého papíru a mísu plnou oříšků a jablek. A čert… ten měl obličej začerněný sazemi, z kožichu mu trčela sláma, řetězy řinčely při každém pohybu. A ten pytel! Ten strašný pytel, do kterého prý dává neposlušné děti.

Klečela jsem u stolu, ruce sepjaté k modlitbě, srdce mi tlouklo, jako by chtělo vyskočit. „Andělíčku…“ šeptala jsem a doufala, že si anděl pamatuje, jak jsem celý týden uklízela hračky a snášela talíře ze stolu.

Teď, s odstupem let, vidím v tom něco víc než jen dětskou hru. Mikuláš s andělem a čertem – to je vlastně celý život v jedné scéně, nemyslíte? Odpovědnost za svoje činy – uvědomění si toho, že mohu být za svoje skutky potrestaná! I za ty co mamka neviděla 😉

Mikuláš je ten, kdo vidí pravdu. Anděl je naše nejlepší já, naše dobrá stránka. A čert? No… ten je všechno to, co v nás svádí k pohodlnosti, k sobectví, k malichernostem.

A ta mikulášská návštěva? To je vlastně ten moment, kdy se zastavíme a ptáme se sami sebe: Byla jsem letos hodná? Ke druhým? K sobě samé?

Není to nic přísného. Je to laskavé zamyšlení. S prostorem pro odpuštění – protože i ten nejzlobivější čertík nakonec pustí dítě domů, když slíbí, že se polepší.

Baliček pro vnoučka už mám připravený– mandarinky, oříšky v čokoládě, perníková srdíčka. A taky jedno uhlí – pro smích, a hlavně pro vytrácející se tradici!

A já vím, že až otevřu dveře a půjdu ven ucítím to znovu. Ten pocit, že svět má ještě nějaký řád. Že dobro a pravda mají svou sílu. A že i my, starší, můžeme být na chvíli zase děti.

• Pusťte si pár dní dopředu při pečení staré koledy nebo písničky o Mikuláši. Vytváří to atmosféru.
• Připravte si s dětmi nějakou krátkou modlitbu nebo básničku – ne jako povinnost, ale jako dárek pro Mikuláše.

• Udělejte si vlastní malý rituál. Zapálit svíčku, dát si k čaji perníček, číst si staré pohádky.
• Zavolejte někomu, koho máte rádi. Sdílená vzpomínka je dvojnásobná radost.
• Jděte se večer projít do ulic – možná potkáte průvod. A věřte mi, i bez dětí vám z toho naskočí husí kůže.

Předvečer svátku svatého Mikuláše, tedy 5. prosince, je ve znamení víry v bohatství a chodí Mikuláš, čert a anděl. Všechny tři postavy mají nezastupitelnou funkci. Mikuláš představuje štědrost a dobro, anděl pravdu a čert odnáší děti, které zlobí a nemají úctu k dospělým, do pekla. Kam Mikuláš s průvodem osobně nepřišel, dávali večer talíře za okno a botky pod komín, aby je svatý Mikuláš naplnil.

Podzimní večery – když se čas zpomalí a svět je měkčí