Když se Barbora vrací v bílém a o Barborkách
Dnes ráno jsem vyšla na ven porozhlédnout se, kde zítra budu lovit Barborky😉 Čtvrtého prosince bude svátek svaté Barbory.
Barborky – větve, co nesou naději
Vzduch byl ostrý, prsty mě mírně pálil mráz, ale potřebovala jsem to. Najít tu správnou větvičku třešně. Bude to rituál. Jeden z těch tichých, krásných, které nás spojují s ženami před námi – s maminkami, babičkami, prababičkami. Stojím před starým třešňovým stromem, kterému je určitě přes patnáct let. Hladím drsnou kůru a vybírám. Ta ne, ta je moc tenká. Tahle má pěkné pupeny. Jo, tuhle si určo vezmu.
Doma si pochystám vázu. A pak už budu jen čekat. Každý den se podívám – jsou tam už ty malinké zelené špičky? Pučí to? Bude mi to kvést?
Tradice říká, že když větvička rozkvete do Štědrého dne, čeká nás štěstí. Dřív to znamenalo, že se dívka do roka vdá. Dnes… dnes to může znamenat cokoliv. Že se nám splní něco, co nosíme v srdci. Že příští rok bude dobrý. Že jsme na dobré cestě.
Ta tajemná žena v bílém
Vzpomínáte si na Barborky? Ne na ty větve – ale na ty postavy.
V devatenáctém století chodívaly 3. prosince večer po vesnicích dívky zahalené do bílých prostěradel, vlasy rozpuštěné přes obličej nebo schované pod závojem. V rukou košík s jablky, oříšky a perníčky. A ve druhé ruce… metlu.
Chodily v tichosti. Někdy zaklepaly, někdy jen vstoupily. Zapěly píseň o svaté Barboře, pomodlily se s rodinou. Hodné děti dostaly ovoce a sladkosti. Ty zlobivé? No, dostaly našleháno.
Je v tom něco až pohádkového, nemyslíte? Ta bílá postava v adventní tmě, přinášející dárky i ponaučení. Něžnost i přísnost v jednom.

Když tajemství leží v pupenu
Letos jsem si nařežu tři větvičky.
Neměla jsem žádné nápadníky jako dívky dřív, které každou větvičku pojmenovaly po chlapci a čekaly, která rozkvete první. (Představte si to – stát u vázy a myslet si: „No tak, Václave, nezklam mě!“ 😊)
Ale mám svá vlastní přání. Tichá, soukromá a veledůležitá! A větvičky to nějak… vědí. Jako by v těch pupenech bylo všechno to, co čekáme od příštího roku. Zdraví. Pohodu. Štěstí našich blízkých.
Každý den jim měním vodu. Mluvím na ně. Trochu bláznivé, že? Ale funguje to. Už vidím ty první zelené špičky. Něco v nich žije. Probouzí se.
Co mi Barbora říká dnes
Její příběh je drsný. Ctnostná, vzdělaná dívka, kterou otec zavřel do věže. Pak ji dokonce sám zabil, protože odmítla zapřít svou víru.
Dneska nad tím přemýšlím jinak než jako malá holka. Dneska už sem pořádně velká holka a vidím v tom sílu ženy, která se nedala zlomit. Která věděla, co je pro ni důležité – a za tím si stála. I když to bolelo. I když to stálo všechno.
A ty barborky – ty bílé, tajemné postavy? To byly vlastně ženy, co přinášely poselství: buď hodná k druhým, měj v srdci čistotu, a štěstí přijde. Nooo – Není to krásné?
Rituál, který nás vrací k sobě
Letos vás zvu, milé holky, abyste si taky vyšly na zahradu nebo do lesa, kousek za město a nebo si aspoň koupily jednu větvičku na trhu.
A pak:
- Postavte ji do vázy s čistou, čerstvou vodou
- Dejte ji někam, kde ji uvidíte každý den – třeba u okna
- Mluvte na ni. Jo, opravdu. Řekněte jí, co čekáte od příštího roku
- Měňte jí vodu každý den až dva
- A pozorujte
Pozorujte, jak se pupeny zelenají. Jak se otevírají. Jak z mrtvého, suchého dřeva vypučí život.
To je advent. To čekání. Ta naděje, že i z toho, co vypadá suché a mrtvé, může rozkvést krása.

Když květina řekne ano
Představte si Štědrý večer. Stůl prostřený, svíčky hoří, všichni se pomalu scházejí. A vy se podíváte na svou barborku – a tam… tam je jeden malinký, křehký, bílý kvítek.
Rozkvétá.
V tom momentu víte, že příští rok bude dobrý. Nemusí být dokonalý. Nemusí být jednoduchý. Ale bude tam štěstí. To podstatné štěstí, to pravé.
Barbora se k nám vrací každý rok v bílém. V bílých větvičkách, v bílých květech, v bílém adventním ránu.
Přináší nám poselství: čekej, doufej, nenech se zlomit. A štěstí přijde.
Malé tajemství na závěr:
Když jsem byla mladá, říkala jsem si, že tohle všechno je hloupost. Pověry. Náhoda, jestli větvička rozkvete nebo ne.
Teď, když je mi přes padesát, vím – vidím to jinak.
Není důležité, jestli to funguje. Důležité je, že nás to učí čekat. Starat se. Doufat. A věřit, že z něčeho malého a nenápadného může vyrůst krása.
A to je přece to, oč v adventu jde, ne?
Tak vezmete nůžky a vyrazíte na Barborky ? 🌸
PS: A kdyby vám ta větvička náhodou nerozkvétla… nevadí. Příští rok to zkusíte znovu. Někdy prostě potřebujeme víc času. Barbora to pochopí. ❤️


